Východní Turecko
DEN 1 - 26.6.2010, Praha, Istanbul
Cestu do Turecka jsme naplánovali na období 26.6. až 15.7.2010, tedy těsně po konci Douchovky školního roku a těsně před svatbou Terky a Rajnyho. Čekalo nás tedy 20 dní na cestách.
Vyrazili jsme pouze ve třech: já (Kupsáč), Jana (Douchovka) a Pavla (Kultovka). Naši parťáci z Indie Pepa s Markét se letos bohužel nemohli připojit.
Turecko je velká země. Má rozlohu téměř 800 000 km2, je tedy asi 10x větší než Česká Republika. My měli na dovolenou jen 3 týdny. Proto jsme se rozhodli, že projedeme menší území, ale zato důkladněji. Vybrali jsme východní Turecko - Kurdistán. Na obrázku níže je vyznačena oblast po které jsme cestovali. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, z plánu cesty musela vypadnout například Kapadocie, o kterou Jana dost stála.
Letenky do Istanbulu jsme koupili stejně jako loni u Turkish Airlines. Z Istanbulu jsme pak letěli s Anadolu Jet do Trabzonu. V oblasti východního Turecka jsme strávili cca 17 dní a pak z Vanu přeletěli znovu s Anadolu Jet zpět do Istanbulu a pak s Turkish Airlines do Prahy.
Do Istanbulu jsme se vydali v sobotu v 18:25 letadlem z Ruzyně. Koupili jsme letenky jako loni od Turkish Airlines, od nichž jsme očekávali znovu chutnou večeři, což se naštěstí vyplnilo (až na ten v Turecku všudypřítomný lilek, který Kupsáč moc nemusí). Přistáli jsme hladce na Ataturkovo letiště asi ve 22 hod tureckého času. Kultovka po přistání roztleskala letadlo. Jelikož jsme prohlídku Istanbulu naplánovali až na konec naší cesty, čekal nás pouze nepříjemný noční přesun na druhé Istanbulské letiště Sabiha Gokcen, které je od Ataturka vzdálené alespoň 70 km a odkud jsme měli pokračovat vnitrostátní linkou s Anadolu Jet na východ Turecka do Istanbulu.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 2 - 27.6.2010, Istanbul, Trabzon, Sumela
Z Ataturka jsme vyrazili LRT vlakem (Light Rail Transport) do centra do Aksaray. Tam jsme se chvilku po půlnoci trochu zasekli při hledání zastávky T-busu na Taksim. Po cca půlhodině chození sem tam, odmítání mnoha nabídek taxi a odmítání uvěřit několika ujištěním, že v noci žádné autobusy nejezdí, jsme zastávku našli a autobus směřující do srdce Istambulu Taksimu přijel. Na Taksimu to dost žilo nočním životem. My se však jen přesunuli k nedaleké zastávce letištních autobusu Havas, nasedli, zaplatili a tvrdě usnuli. Ve spánku jsme pokračovali i v téměř liduprázdné letišťní hale.
Letadlo do Trabzonu nám mělo letět v 7:20, ale mělo zpoždění asi půl hodiny. Do Trabzonu přilétáme cca v 10 hod. Odmítáme předražené letištní taxi, snadno nacházíme příbřežní silnici, stopujeme náš první dolmuš a jedeme do centra Trabzonu. Hlavní náměstí u něhož vystupujeme se jmenuje jak jinak? Ataturkovo. Brzy nacházíme hotelový pokoj v hotelu EVIN s rozumnou cenou a schazujeme batohy.
Po krátkém relaxu se nalehko vydáváme na výlet ke klášteru Sumela. Nacházíme stanoviště dolmušů, kupujeme zpáteční lístek a před odjezdem si dáváme první turecký čaj.
Cesta dolmušem do hor trvá asi hodinku. Jsme vysazeni asi kilometr od kláštera, jdeme pěšky. Na prohlídku máme asi 3 hodinky, pak musíme sklesat na spodní parkoviště odkud jede dolmuš zpět do Trabzonu.
Sumela je řecký ortodoxní klášter Panny Marie. Byl založen v období byzantské říše. Klášter velice těsně přiléhá ke skalní stěně vysoko nade dnem hlubokého údolí. Nejdominantnější částí kláštera je hlavní kaple, která je vysekána do skály. Uvnitř i zvenku ji zdobí barevné fresky, které jsou však silně poškozeny mezinárodní idiocií. Vracíme se zpět do Trabzonu a vyrážíme do víru "velkoměsta" (400 000 obyvatel). Sedáme do jedné restaurace na Ataturk Alani a sledujeme čilý noční ruch. Dáváme si poprvé turecká jídla - já koftu s bramborama, Pavla koftu s lilkem a Jana všechno dohromady a ještě kousek nějaké ovce. Jako moučníček plněná paprička a vinný list plněný mletým masem. No, je potřeba to na začátku pořádně okoštovat. Pak dáváme procházku ulicemi, pozorujeme tančící Turky, dáváme plechového Efeza a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 3 - 28.6.2010, Trabzon, Rize, Ayder
Trochu jsme zaspali. Vstáváme až v 10:30. Alespoň jsme ale dohonili spánkový deficit z minulé noci. Bereme dolmuše u Ataturk Alani a jedeme na Otogar (tedy autobusové nádraží). Na Otogaru vystupujeme z dolmuše a hned se nás ujímá nějaký "naháneč". Jakmile se dozvídá, že jedeme do Rize, bere dva naše batohy na ramena a míří na nástupiště. Jsme trochu nervózní, ale když nás dovedl k autobusu záhy odjíždějícího do Rize, jsme za jeho pomoc vděčni. V Rize jsme asi ve 13 hodin. Je to centrum turecké oblasti plné čajových plantáží. Necháváme batohy v info centru na náměstí Ataturk Aniti a vyrážíme do kopce do čajové zahrady. Sedáme do příjemné venkovní čajovny a dáváme si Rize čaj.
Procházíme botanickou zahradou, bereme batohy a jdeme na dolmuš do přímořského Pazaru, kde přestupujeme na dolmuš do horského letoviska Ayderu. Přijíždíme tak kolem 19 hod. Prší. Čekali jsme něco jako Harachov, ale Ayder je celkem příjemná, malá vesnička v nadmořské výšce 1300 m.n.m. Nacházíme asi nejlevnější ubytování v celém Ayderu - dřevěný Otel Caglayan. Sháníme benzín do vařiče a zjišťujeme, že to bude dost velký problém. Už to vypadá, že bude nutné abych ráno vyrazil dolmušem dolů do větší vesnice, nakonec náš pan domácí nachází kanystr s kapkou prastarého benzínu, ale na 3 plánované dny treku pohořím Kačkar by to stačit mělo. Na pokoji dáváme Efeza, na dobrou noc nám zvenku hrají jakýsi turečtí dudáci.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 4 - 29.6.2010, Ayder, Yukari Kavron, jezero Karadeniz Golu
Vstáváme brzy ráno. Chceme jet do Yukari Kavron (asi 2200 m.n.m.), kde začneme plánovaný třídenní přechod pohoří Kačkar. Čekáme, že dolmuš pojede v 7, ale nejede. Dolmuš i řidič jsou na místě, řidič se evidentně nudí, ale prý jede až v 9. Čekáme. Za chvíli přichází kamarád řidiče, který umí trochu anglicky s velmi zajímavou nabídkou - dáme 19 TRY a řidič pojede rovnou. Standardní cenu jsme čekali tak 15 TRY, takže nabídku s potěšením přijímáme. Cesta je velmi náročná, dolmuš s ní dost bojuje. Jeden prudký úsek vyjíždíme až napočtvrté. Asi za hodinku jsme se vydrápali až do Yukari Kavronu a dáváme řidiči 20 TRY. Řidič je evidentně naštvaný, dvacku hodí na naše batohy a mizí v místní restauraci. Situace se brzy vysvětluje. Řidič myslel že mu dáme 90 TRY a ne 19. Nadává na kámoše, který by měl angličtinu ještě vypilovat. Standardní cena je prý 20 TRY na jednoho. My mu dáváme 50 TRY. Přijímá a naštvaně odjíždí. Trochu rozladěni z nastalé situace radši rychle nahazujeme batohy a jdeme do hor. Ještě ve vesnici potkáváme místního průvodce Aliho. Ten nám ukazuje směr k jezeru Karadeniz (jak později zjišťujeme, tak směr špatný) a odrazuje nás od cesty přes sedlo dále do hor. Prý je tam moc moc moc sněhu a že určitě umřeme.
Stoupáme v mlze mezi rododentrony na nekonečný kopec. Když na něj téměř vystoupáme, otevře se nám výhled. Zjišťujeme, že už jsme asi ve 3000 m.n.m., ale bohužel úplně jinde než Karadeniz Golu, kde chceme přespat. Alespoň 500 výškových metrů musíme zase klesnout a pak zase stoupat. Ach jo. Po několika hodinách se dostáváme na správnou cestu a navečer se dostáváme k prvnímu jezeru. Cestou znovu potkáváme Aliho, který nás znovu odrazuje od cesty do hor a také 2 turky, kteří naopak chtějí také přejít na druhou stranu hor. Padá mlha, jdeme po cestě na úpatí hory Naletleme, nasazujeme mačky, abychom překonali menší strmá sněhová pole. Začíná se stmívat a dorážíme k dalšímu jezeru. Evidentně to není Karadeniz, nemůžeme být ale daleko a navíc je mlha, takže se rozhodujeme přenocovat zde. Stavíme stan, vaříme večeři a uléháme.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 5 - 30.6.2010, neznámé jezero, sedlo pod Neletleme, Olgungar, cesta k Dibelduzu campun
Probouzíme se do jasného rána. Konečně si můžeme prohlédnout místo, kde jsme přenocovali a hlavně jeho okolí. Jezero je přímo pod strmým hřebenem Neletleme. Karadeniz Golu je nedaleko odtud. Přemýšlíme nad tím, co říkal guide Ali - "much much snow, very very dangerous, death, death, death, no, no, no". Myslíme si, že asi kecal. Evidentně nahoře ještě letos nebyl a vydělává na výletech k jezerům, kam bere vystrašené turisty v "žabkách". Vyrážíme s vědomím, že se kdykoli můžem vrátit zpět.
Naše úvahy se potvrdily. Cesta nahoru byla naprosto v pohodě. Asi už za hodinku až dvě chůze přicházíme do sedla pod Neletleme (3200 m.n.m.) a otevírá se nám pohled do dalšího údolí. Vydáváme se dolů sněhovými poli. Cesta rychle utíká, po sněhu se sestupuje lépe než po kamenech. Brzy se dostáváme na travnaté svahy, kde se to jen hemží rozmanitými květy. Do těchto míst přišlo na konci června jaro v plné své kráse.
Sestupujeme do údolí až k řece, kterou máme podle našeho plánu cesty překročit a vydat se znovu do průdkého kopce směrem v Dibelduzu campu pod Kačkar Dagi. Řeka je však velmi prudká a dost široká a nemůžeme ji nikde překonat. Navíc nevidíme na protějším svahu pokračování cesty. Potkáváme švýcarský pár, který jde nahoru podél řeky. Říkají, že chtěli jít stejnou cestou jako my, jen druhou stranou, a že cestu nenašli, tak se rozhodli masív obejít přes Olgunlar (2100 m.n.m.). Rozhodujeme se tedy pro stejnou variantu. V Olgungaru objevujeme modrý stan s občerstvením a dáváme si studenou Colu.
Mají tu živé pstruhy ve velké plastové kádi. Následující den máme po výstupu přes Olgunlar sestupovat do údolí, plánujeme, že si dáme pstruha zítra k večeři. Asi ve 4 odpoledne vyrážíme znovu do hor, chceme dojít až do Dibelduzu campu. Cesta má být ale tak na 3 hodinky chůze. Přepadá nás déšť. Ten přečkáváme v sedě zabaleni v pláštěnce. Překračujeme (já mokrou nohou) vydatný přítok řeky. Začínají se však znovu stahovat děsivé mraky, takže radši rychle stavíme stan, pravě včas jsme se tím ukryli před silnou bouřkou s půlcentimetrovými kroupami.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 6 - 1.7.2010, Dibelduzu camp, jezero Deniz Golu, Olgunlar, Yaylalar (Hevek)
Ráno vstáváme přes sedmou. Je krásně - azuro. Holky dávají koupačku v potoce. Vyrážíme kolem deváté, asi půl kilometru před Dibelduzu Campem schováváme pod kameny věci, které nebudeme při výstupu potřebovat a pokračujeme nalehko.
V campu chvíli povídáme s Turkem. Ten mám popisuje cestu k Deniz Golu. Vyrážíme strmou kamenitou cestou, objevují se první sněhová pole. Začínají se stahovat hrozivé mraky, naštěstí neprší, jen občas kapka. Máme problémy s navigací. Kamenní mužíci nejsou pod sněhem vidět. Cesta ubíhá dost pomalu, kolikrát jsme za obzorem čekali jezero, ale stále nic. Nakonec jsme k jezeru (3400 m.n.m.) dorazili asi v 13:30.
Je to nádherný pohled. Jezero je celé zamrzlé, kolem se již ale o slovo hlásí jaro. Mezi mraky se nám občas ukáže Kačkar Dagi - nejvyšší hora Kačkaru (3932 m.n.m.). V této době by byl výstup na Kačkar asi hodně náročný. Házíme kameny na led, děláme společné foto a vydáváme se stejnou cestou zpět. Návrat jde celkem rychle. V Dibelduzu campu potkámáme již známe Turky z předchozího dne a také celkem početnou skupinku horolezců. Prohazujeme pár slov, balíme znovu batohy a klesáme směr Olgunlar.
Potkalo nás také první zranění naší výpravy - celkem kuriózní. Při překračování jednoho z potoků Pavla zavrávorala, padla na koleno, batoh ji převážil a poté zaklínil v nepřirozené poloze. Pavla byla částečně ve vodě a nemohla se z toho dostat. Ale vše dobře dopadlo, Pavlu jsme vytáhli, ta se odborně ošetřila a mohli jsme pokračovat dále. Cesta byla úmorná. Byla to pěkná dálka a skoro vůbec jsme nestavěli. Do Olgunlaru jsme dorazili asi v 18:30 a odměnou nám byl vysněný pstroužek. Byl vynikající. Po večeři jsme vyrazili směr Yaylalar (Hevek), odkud jezdí dolmuš z hor. Bohužel však jezdí pouze jeden za den, a to v 6 ráno. Stan jsme postavili na takovém rumišti na dohled Heveku.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 7 - 2.7.2010, Yaylalar (Hevek), Yusufeli, Erzurum, Kars
Vstáváme v 5 ráno, čeká nás přejezdový den. Rychle snídáme, balíme a jdeme do Heveku. Do vesnice vstupujeme s pěknou časovou rezervou asi 10 minut do odjezdu autobusu. Bohužel zjišťujeme, že je vesnice velmi, velmi dlouhá, a že zastávka je ještě hodně daleko. Začíná tedy náročná desetiminutová ranní rozcvička. Po dlouhém běhu autobus stíháme a nemusíme tedy v Heveku zůstat o den déle. Jedeme do Yusufeli, cesta trvá asi 2 hodiny. Yusufeli se nám moc nelíbí, je to tu samý kníratý muž a taková divná atmosféra. Možná je to ale jenom tím, že jsme byli 3 dny mimo civilizaci a teprve pomalu si nyní zvykáme. Nakupujeme, dáváme si čaj a vyrážíme autobusem do Erzurumu. Chceme do Karsu, takže Erzurum je docela zajížďka, ale přímý bus do Karsu nejede, takže nemáme moc na vybranou. Projíždíme působivou hornatou oblastí zvanou Gruzínká údolí.
Cesta do Erzurumu trvala asi 3 hodiny, kde na bus do Karsu musíme na otogaru (nádraží) čekat asi 2 hodiny. Nakonec čekáme alespoň o půl hodiny déle. Poté co bus dlouho nepřijížděl, přišel pro nás nějaký zástupce dopravní společnosti a vedl nás kamsi dozadu nádraží, kde potkáváme další spolucestující (také 2 Němky). Divná situace, moc to nechápeme. Naštěstí záhy přijel dolmuš, do něj jsme se naskládali a vyrazili do Karsu. Za Erzurumem končí hornatá krajina a objevuje se step. Do Karsu přijíždíme v 17:30. Nacházíme z průvodce vytipovaný hotel, domlouváme příznivou cenu 25 TRY na jednoho i se snídaní. Večer jdeme na procházku do města, dáváme si kebab, pistácie, sýr a pivo a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 8 - 3.7.2010, Kars, Ani, Kars
Vstáváme v 7 hodin a jdeme na klasickou tureckou snídani - vejce, rajče, olivy, okurka, sýr, melasa, pečivo, čaj... V 8:30 vyrážíme domluveným dolmušem do Ani. Ani je bývalé velkolepé arménské hlavní město na hedvábné stezce, kde žilo 100 000 lidí. Ve 14.století však bylo zničeno velkým zemětřesením. Současné ruiny Ani nabízejí mnoho majestátných staveb, které se pomalu rozpadají. Jedou s námi dva američtí důchodci žijící v Istambulu, jeden Fin, dvě německé studentky, Němec a Japonec s Japonkou. Ani je asi 45 km od Karsu, na hranicích s Arménií. Projíždíme stepní krajinou, čekáme až silnici přejdou ovce, pak zas krávy. V Ani máme 3 hodiny času do odjezdu dolmuše zpět do Karsu. Je úmorné vedro. Zjišťujeme, že je Ani skutečně impozantní. Nemohu si odpustit přidat foto a popis některých památek v Ani.
Kostel spasitele: Tohoto kostela se zachovala pouze polovina, druhou zničil blesk v roce 1957. Kostel pochází z let 1034-1036 a údajně byl postaven, aby chránil část Kristova křížedovezeného do Ani z Konstantinopole. Arménské nápisy na průčelí tento příběh popisují. Architektura je typická pro kruhové arménské kostely s více absidami, které se v této oblasti stavěly.
Kostel Sv.Řehoře (Tigran Honentz): Kostel je pojmenován podle apoštola Arménů a postavil ho zbožný šlechtic jménem Tigran Honentz v roce 1215, a přestože vliv povětrnosti a vandalismus značně poničily jeho vnější vzhled, je v lepším stavu než většina památek v Ani.
Katedrála / Mešita vítězství: Je to největší stavba v Ani. V Ani kdysi sídlil arménský pravoslavný patriarchát. Se stavbou katedrály začal král Smbat II. v roce 987 a dokončil ji Gagik I. v roce 1010. Jako největší církevní stavbu města ji muslimové přeměnili na mešitu, kdykoli se zmocnili města, ale když ji převzali křesťané, stala se znovu kostelem. Rozměrná kopule, kterou kdysi podpíraly čtyři sloupy, se před staletími zřítila.
Menucer Camii: Pravoúhlá stavba s vysokým osmihranným zkoseným minaretem je údajně první mešitou, kterou v Anatólii postavili seldžučtí Turci (1072). Dochovalo se šest oblouků, každý jiný, což byl seldžucký styl, ale několik dalších skončilo v ruinách.
Kostel Sv.Řehoře (Abughamrentz): Tento kostel ve tvaru rotundy s kuželovou střechou na západní straně města pochází z konce 10.století.
Kostel Sv.Řehoře (Gagika I.): Tento obrovitý kostel Sv.Řehoře je postavený podle plánů architekta katedráli v Ani. Jeho náročná kupole se zřítila krátce po dokončení a zbytek stavby je dnes také těžce poškozen.
Některé další památky jsou v nepřístupné oblasti. Jedná se o místa obklopená arménským územím. Vyrážíme zpět do Karsu, po příjezdu dáváme kebab a relaxujem na hotelu. Pak vyrážíme na místní hrad nad městem. Je odtud krásný výhled. Silným zážitkem bylo večerní svolávání do mešity. Z hradu jsme měli město jak na dlani a hlasy muezínů se nesly ze všech směrů. Potkali jsme také skupinku asi 10 chlapíků, kteří se drželi za ruce v kruhu, u toho tančili a zpívali. Jeden z nich mě vytáhl ať jdu s nimi. Nešlo odolat, byl to další velmi silný zážitek. Pak ještě jdeme obhlédnout nedalekou mešitu a park, kde kupujeme slunečnicová semínka. Říkáme si, že se nám Kars líbí. Nebyla to sice láska na první pohled (jak se píše i v průvodci), ale bylo to asi nejhezčí město, které jsme na východě Turecka navštívili.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 9 - 4.7.2010, Kars, Dogubayazit
Vstáváme celkem brzy, dáváme si znovu vydatnou snídani a jdeme na stanoviště dolmušů. Čeká nás přejezdový den. Dolmuš do Idgiru jede v 9:30. Na nádraží čekáme asi hodinu. Provokují nás místní drzí chlapečci - jeden čistič bot a druhý obsluha veřejných záchodků. Jedeme přecpaným dolmušem na otogar, tam naštěstí přestupujeme do pohodlného busu. Jedou s náma i Němky, se kterými máme společnou cestu již od Erzurumu. Cesta do Idgiru trvá asi 3 hodiny. Tam ihned přestupujeme na další znovu velmi nacpaný dolmuš do Dogubayazitu. Cestou se nám otevírá pohled na dominatní Ararat. Je to obrovská hora, až nám jde mráz po zádech, že máme v plánu jít nahoru. V 17:30 jsme konečně v Dogubayazitu, kde se na nádraží setkáváme s Cumou ("džumou") - naším průvodcem na Ararat. Cuma nás veze na hotel Tahran, který jsme si dopředu vybrali. Na Tahranu již o nás vědí a je pro nás připraven trojlůžkový pokoj. Začínáme si zvykat na to, že v Kurdistánu se stačí zmínit komukoli o svých plánech a pak už jsou na vaší trase všichni připraveni a postupně si vás nasměrovávají a předávají. A to i v případě, kdy si myslíte, že se jen tak nedáte a dokonce máte zkušenost s naháněčema v Indii. Skládáme batohy na pokoji a jdeme do příjemné prosvětlené společenské místnosti pod střechou, odkud je pěkný výsled na Ararat.
Domlouváme s Cumou podmínky našeho treku. Cuma je sympaťák a zkušený vůdce, na vrcholu Araratu byl již 868x a je to na něm vidět - hubený opálený svalouš. Slibuje nám, že nás na vrchol dostane (hlavně tedy holkám). Říká, že nás nebere na lezení, ale na piknik. Působí důvěryhodně, holky se trochu přestávají výstupu bát. Cena je příznivá a hlavně můžeme vyrazit už druhý den ráno. Dáváme si s Cumou večeři v restauraci u kurdských žen, pak se loučíme, doplňujeme nějaké zásoby, na hotelu okupujeme internet, k tomu pivko a pak jdem spát. V noci je hrozné vedro.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 10 - 5.7.2010, Dogubayazit, 1.výškový tábor Araratu
A je to tady! Vyrážíme na Ararat. To bude mazec! Věci, které na treku nebudeme potřebovat necháváme na hotelu. Cuma nás vyzvedává v 8 hodin. Před hotel přijíždí dolmuš. Nastupujeme do něj a společně s námi nějaká rusky hovořící partička - dva kluci a jedna holka, a také dva Cumovi bratři. Jak jsme se později dozvěděli, tak Cuma má 15 sourozenců. S osmi svými bratry dokonce podniká. Vyrážíme na cestu. Přemýšlíme, jestli půjde ruská partička s námi. Zatím se tváří dost nepřátelsky. A jsou nějací pomatení. Jeden z nic chce asi kilometr za městem zastavit, že prý nemá foťák, že asi zůstal na parkovišti, a že byl dost drahý na to aby nad ním mohl jen tak mávnout rukou, a taky že by mu kamarádi neuvěřili, že byl na Araratu, kdyby neměl fotky. Cuma mu vytáčí asi nějakého dalšího svého bratra, který pravděpodobně Rusa uklidňuje slovy Don´t worry, Rus několikrát nahlas odpovídá I´m very worry. Tu se objevuje další dolmuš a řidič předává Rusovi ztracený foťák. Pokračujeme v cestě. Zastavujeme na focení s výhledem na Ararat.
Autem dojíždíme až do výšky 2000 m.n.m. Ruská skupinka vyndavá stolitrové batohy a ještě spoustu igelitek a dalších zavazadel. Většinu věcí nakládají na připravené koně. Říkáme si, zda výstup trochu nepodceňujeme, když máme minimálně dvakrát méně věcí než ruská partička a poneseme si je sami. Snad ne.
Vyrážíme. První výškový tábor je ve výšce 3200 m.n.m., dnes nás čeká 1200 m převýšení. Jde Cuma, my tři a Rusové. Takže jdeme společně. Dozvídáme se, že je to skupinka, jejichž průvodcem má být Cumův bratr, ale že půjdou s námi, protože Cumův bratr bude mít ještě na starost nějakou další skupinku. Cestou se kolem nás sbíhají nomádské děti a nabízejí nám šátky. Jeden kupujeme. Rusové pořád utíkají své kolegyni a říkají, že je OK, že je strong. Když na ní čekáme a ona přichází, moc OK však nevypadá. Jana se pouští do rozhovoru s jedním Rusem, ptá se odkud jsou a jestli jsou z Ruska. Rus reaguje velmi podrážděně a říká, že z Ruska tedy určitě nejsou, že on je Vladimir z Lotyšska, stejně jako Vadim, a že Lena je z Estonska. No nic, konverzace s nimi nám zatím moc nejde.
Asi v polovině cesty zastavujeme u nomádského stanu a Cumova sestra nás zve na oběd. Dostáváme chléb, jogurt a nějaké maso. Sám Cuma je nomád, narodil se ve výšce 3000 m.n.m. v nomádském stanu na úpatí Araratu. Po chutném obědě pokračujeme dále, Cuma cestou zpívá kurdské písně. Asi v 15:30 přicházíme do kempu. Stavíme stany, vaříme a relaxujeme. Cuma několikrát odhání letícími kameny anatolského psa. Prý něco podobného nemáme zkoušet, nás, že by sežral. Takže to ani nezkoušíme a vždy když se ta krvelačná bestie s bodáky kolem krku blíží přivoláváme Cumu.
Večer se přátelíme s Vladimirem, Vadimem a Lenou. Jsou sice svérázní, ale vlastně v pohodě. Zpíváme s nimi a s Cumou české, ruské a kurdské písně.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 11 - 6.7.2010, 1.výškový tábor Araratu, 2.výškový tábor Araratu
Vstáváme ráno kolem osmé. Holky nejsou moc vyspané. K ránu totiž chodil kolem našeho stanu kůň, okusoval trávu a ržál. Dáváme snídani. Cuma se nad ní, stejně jako nad včerejší večeří, velmi podivuje. Asi není zvyklý do hor nosit instantní potraviny. Není divu, když mu všechno nese kůň.
Vyrážíme kolem 9 hod. Čeká nás převýšení cca 1000 m. Druhý výškový tábor je ve výšce 4200 m.n.m. Jde se nám celkem dobře, cesta vede klikatící nekonečnou mulí stezkou.
Cestu ale zvládáme neuvěřitelně rychle, asi za 3 hodiny. V poledne jsme v táboře. Je tam hodně lidí. Spousta lidí se vrací z Araratu. Zaujali nás 2 extrémně nabalení chlápci. Mají péřové bundy, zimní rukavice, brýle přes celou hlavu a vypadají velice unaveni. Jeden z nich to také potvrzuje, říká: We are very, very tired. Very cold. No, celkem zajímavá zkušenost, když uvážíme, že nás to zítra také čeká v rukavicích na běžky a Douchovku v plátěných kalhotech. Nacházíme místečko na stan mezi vyskládanými kamennými hradbami, vybalujeme a relaxujeme. Je nám fajn. Hlavy nás nebolí. Aklimatizace na Kačkaru se nám asi vyplatila.
Odpoledne se snažíme trochu pospávat, neboť k vrcholu máme vyrážet ve 2 v noci. Moc nám to ale nejde. Navečer vaříme večeři a kolem osmé jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 12 - 7.7.2010, 2.výškový tábor Araratu, vrchol Araratu, Dogubayazit
Vstáváme v 1:00. Holky se vyspaly celkem dobře, ikdyž krátce. U mě to byla větší bída. Můj spacák je sice krásně skladný, ale když venku mrzne, tak v něm člověku moc vedro v noci není. Pokoušíme do sebe dostat nějakou teplou snídani a ve 2 hodiny vyrážíme na vrchol. Stan necháváme v táboře, jdeme poměrně nalehko. Na hlavě máme čelovky a suneme se s Cumou, Vladimirem, Vadimem a Lenou ve štrůdlu klikatou cestou kamením. Občas musíme zastavit, dostavují se nepříjemné žaludeční potíže a průjmíček. Pobolívá hlava. Vadim zvrací. Cuma zpívá za chůze kurdské písně. Těm, kterým se nejde moc dobře, to trochu leze na nervy. Krize však zvolna ustupuje jak se začíná rozednívat. Dáváme si krátkou pauzičku a dohání nás nějaká expediční skupinka asi 15 lidí - myslíme si, že jsou to Turci. Neptáme se, nikomu není moc do řeči. Jen Cuma a ostatní průvodci občas hodí nějakou kurdskou píseň. Již jdeme jen po sněhu. Kolem půl šesté dorážíme na plató.
Před námi je již jen poměrně pozvolný, kompletně sněhem pokrytý svah. Je vidět vrchol. Máme to na něj ještě nějakých 400 výškových metrů. Jdeme velmi pomaloučku v dlouhém štrůdlu, asi tak jeden krok za dvě sekundy. Rychleji to moc nejde. Máme štěstí na počasí. Je sice pod nulou, voda v lahvích nám zamrzá, ale nefouká a svítí slunce, které je zatím poměrně nízko nad obzorem. Je nádherný výhled do okolí. Je vidět jen sníh a pak hned o tři kilometry níže zelená krajina.
Impozantní je dlouhý stín Araratu. Dorážíme do výšky 5000 m.n.m. Je krásně, už víme, že vrchol zdoláme. Dáváme si krátkou pauzu, Cuma běhá okolo a protahuje zmožená těla svých lidí. Nejvíce se vyřádil na Leně, ta ale vypadá po protahovačcě ještě o něco hůře než před ní. Zkouší to i na mě, ale velmi rychle jsem mu vysvětlil, že to vzhledem k žaludečním komplikacím není úplně nejlepší nápad. Asi v 7:30 dozáží na vrchol Pavla s Cumou. My jdeme ihned v závěsu v dlouhém štrůdlu, který se však těsně před vrcholem úplně zastavil. Beru Douchovku a dorážíme na vrchol. Chvíli nato se štrůdl náhle dává do pohybu a celá skupinka přichází na vrchol. To neprve propuká to správné šílenství. Z Turků se vyklubali Iránci z Isfahánu. Se všema se objímají, všem gratulují a chtějí být na každé fotce. Vyfotit se na vrcholu sami je nyní téměř nemožné.
Iránci vytahují z batohů vlajky s nápisy EXPEDICE ARARAT 2010. Vladimir vytahuje vlajku Lotyšskou a Vadim tureckou. My s sebou nemáme Pepu, takže se s českou vlajkou pochlubit nemůžeme. Nevadí. Na vrcholu si užíváme báječnou atmosféru a nádherné výhledy asi hodinu.
Poté se musíme vydat na sestup. Čeká nás ještě hodně dlouhý den. Máme se vrátit až do Dogubayazitu, tzn. sklesat asi 3200 výškových metrů po svých a pak ještě kus dolmušem. Cesta dolů z vrcholu jde poměrně rychle. Je možné sjíždět po sněhu. Scházíme z platíčka a musíme překonávat nepříjemné ledové úseky. Pak už zase kloužem po sněhu nebo sbíháme dlouhé serpentýny kamením až do druhého výškového tábora. Tam balíme věci a pokračujeme dolů. Je to nekonečný sestup. Dorážíme do prvního výškového tábora, kde dáváme pauzu. Pavla ošetřuje Cumu, který si poranil prst když mu sklouzla při sestupu noha. Asi hodinku nato Pavla ještě ošetřuje místního stařičkého nomáda, který při sestupu padl a ošklivě si poranil koleno. Zlomené to ale nebude. Konečně přicházíme k dolmuši ve výšce 2000 m.n.m. a jedeme do Dogubayazitu. Vadim, Vladimir a Lena již s námi nejedou. Vadima bolí koleno a skupinka sestupuje pomaleji. Zústanou na Araratu o den déle. V Dogubayazitu se loučíme s Cumou. Je to smutné loučení. Jdeme znovu do hotelu Tahran. Jsme unaveni, dáváme jedno pivko a jdeme brzo spát.
Pokud se někdo chystáte na Ararat, určitě neuděláte chybu, když Cumu kontaktujete - fakt jsme byli naprosto spokojeni. Umí dobře anglicky. Můžete se s ním vydat i na jiné hory, např. Suphan nebo íránský Demavend.
Kontakt: Cuma Saltik, cuma_3@hotmail.com, +905446388211.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 13 - 8.7.2010, Dogubayazit, Ishak Pasa, Van
Ráno si dáváme snídani v horním patře hotelu Tatvan, kde se můžeme ještě pokochat výhledem na vrchol, kde jsme včera stáli. Vymýšlíme plán na další dny. Budeme pokračovat do kráteru Nemrut. Dnes máme v plánu navštívit palác Ishak Pasa a pak přesun do Vanu. Tam chceme přespat. Z Vanu budeme za několik dní odlétat do Istambulu, takže si tam chceme nechat věci, které nebudeme v Nemrutu potřebovat. Do Tatvanu, městečka pod Nemrutem se tedy přesuneme až zítra.
Balíme batohy a vyrážíme na Ishak Pasa. Jdeme na stanoviště dolmušů, kde potkáváme Cumu. Nabízí se, že nás na Ishak hodí taxíkem, přijímáme. Na prohlídku jdeme už sami, Cuma se jde chystat na další cestu na Ararat. Ishak Pasa je dominatní a rozlehlý palác, který je kombinací seldžuckého, osmanského, gruzínského, perského a arménského stylu.
Palác je nově zrekonstruován. Nad starobylými zdmi je provedena prosklenná dřevěná konstrukce střechy. Z paláce je nádherný výhled na Dogubayazit. Po prohlídce čekáme na dolmuš, kde se dáváme do řeči s místním prázdninovým prodavačem šperků, studentem angličtiny z Istambulu Adamem. Pavla mu malý kšeft udělala, Jana dostala náramek zadarmo. V Dogubayazitu nacházíme stanoviště autobusů do Vanu, kupujeme lítky a jedem. Cesta trvá asi 3 hodiny, projíždíme sopečnou krajinou. Přijíždíme na Vanský otogar a hledáme cestu do centra. Nakonec centrum nebylo tak daleko, jako jsme čekali. Našli jsme hotel Aslan, který jsme si dopředu vytipovali a ubytováváme se v jediném třílůžkovém pokoji ve čtvrtém patře. Hotel není žádná sláva, sprchy jsou společné na patře a na chodbách to docela smrdí. Pokoje jsou ale levné a čisté. Večer jdeme na prohlídku hlavní třídy Cumhuriyet Caddesi, dáváme kebab, pivko, oříšky, Jana zmrzku a jdem spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 14 - 9.7.2010, Van, Tatvan, kráter Nemrut
Ráno necháváme nepotřebné věci na následující dva dny v hotelu. Na poště posíláme pohledy a jedeme do Tatvanu. Tentokrát jedeme velmi pohodlným klimatizovaným autobusem, dokonce s občerstvením. Cesta vede kolem obrovského a krásného modrozeleného jezera Van. Toto jezero o ploše skoro 4000 km2 vzniklo, když sopka Nemrut asi 1500 let před naším letopočtem po výbuchu zablokovala přirozený výtok vody z oblasti.
Všude kolem jezera se tyčí vysoké zasněžené hory. Nejvyšší je dominantní Suphan na druhém břehu, který má přes 4000 m.n.m. Vystupujeme v Tatvanu a přemýšlíme jak se dostat do kráteru sopky Nemrut. Víme, že tam vede silnice, ale zároveň nejede žádný pravidelný spoj. Byli jsme připraveni jít i pěšky, ale cca 20 km ve 35°C pod ostrým sluncem se najednou nejeví jako moc přijatelná varianta. Navíc se nad městem tyčí dvě hory, které obě mohou být Nemrutem. Koukáme do mapy, když k nám přistupuje nějaký kurd, který mluví plynule anglicky. Prý je to místní učitel, a že nám rád poradí. Ukazuje se, že umí sehnat dolmuš do kráteru za asi 2/3 cenu oproti taxi, takže jsme se dohodli. Asi za půl hodinky přijel řidič Hakim a společně s učitelským, který se jmenuje Farukh, jedeme do krátera.
Učitelskej přiznává, že si v létě přivydělává jako průvodce na Nemrut. Takže nás vlastně docela šikovně získal. Zpětně se ale jeho nabídka ukázala jako velmi výhodná. Dovezl nás s Hakimem do kráteru a navíc nás postupně dovezl na různá zajímavá místa, která bychom sami težko hledali - jeskyni, ze které vychází horký vzduch, naopak jeskyni s ledovým vzduchem nebo místa, kde vyvěrají termální prameny. Poslední zastávkou byl malý kemp na břehu zeleného jezera, kde budeme nocovat. Tam jdeme ještě společně do přírodního hamamu (lázní). Přímo do zeleného jezera totiž vyvěrá vydatný horký pramen. Poležení v něm je velice příjemné. Pavla dokonce dostala od učitelkýho masáž.
Hakim s Farukhem odjeli a my stavíme stan a relaxujeme. V kempu jsme sami, jen s Fejzym - správcem kempu. Po setmění jdeme znovu do hamamu, je to pohoda. Navíc nám Fejzy k hamamu donesl čaj. Popíjení čaje přímo v jezeře, nádherně viditelná mléčná dráha a vytí vlků v okolí - prostě velká romantika.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 15 - 10.7.2010, kráter Nemrut, vesnička pod Nemrutem
Probouzíme se na břehu jezera. Je krásně, dáváme ranní koupačku a potkáváme první suchozemskou želvu, kterých se po kráteru prochází opravdu dost.
Také je zde hodně hadů, což je možné poznat podle obrovského množství hadích svleček. Na živo zatím viděla jednoho jen Pavla. Slunce pořádně pálí, ze stanu stavíme přístřešek proti slunci a lenošíme. Máme čas obdivovat kráter Nemrut - národní park. Je impozantní, má asi 7 km v průměru, obvod cca 45 km. V kráteru jsou tři jezera. Téměř polovinu plochy krátera tvoří modré jezero ve tvaru půlměsíce. Toto jezero je poměrně studené, asi 18°C. Zbylá jezera jsou o mnoho menší. Jedno je zelené, u kterého jsme. To má asi 24°C neboť do něj vyvěrají teplé prameny. Poslední jezero je hnědé. Je na odlehlé straně kráteru a lidé z vesnic v okolí kráteru k němu vodí dobytek. Hladina všech jezer leží přibližně ve výšce 2400 m.n.m., nejvýšší vrchol kráteru je cca 3050 m.n.m. V zimě je v kráteru třeba i 3 metry sněhu. V létě je zde naopak velké horko a prší tak dvakrát za rok. Po obědě jdeme s Fejzym k nedalekému modrému jezeru. Fejzy nás bere na místo, kam nechodí turisti.
Koupeme se. Voda je nádherně čistá a průzračná. Kolem třetí hodiny se vracíme do kempu, kam zrovna přijel Fejzyho otec a další přátelé. Jsme pozvání na piknik. Dostáváme grilovaná masa různého druhu, hlavně ovce a také whisky. Na oplátku nabízíme naší slivovičku. Sice si navzájem vůbec nerozumíme, přesto se pár společných témat našlo a byla dost legrace. Už se ale přiblížil večer, balíme a vyrážíme na cestu z Nemrutu. Jsme domluveni s Hakimem (řidičem z předchozího dne), že za ním dorazíme do vesničky pod Nemrutem, přespíme u jeho rodiny a ráno nás hodí do Tatvanu. Cesta to byla úmorná, měly to být 2 hodinky, ale byly to spíše 3. Cestou potkáváme spoustu zajímavých živočichů, samozřejmě želv, ale také zrzavého pavouka s tělíčkem asi 5 cm nebo třeba kudlanku.
Do vesnice rozážíme až za setmění. Doptali jsme se na dům Hakima a jeho otce Mehmeta. Hakim nás ubytoval na zahradě. Prý tam takhle běžně Češi přespávají. S Hakimovou rodinou si dáváme čaj a do noci hrajeme prší (Češi je to naučili a dost je to baví). Také se dozvídáme, že všichni znají Cumu. Prostě je to tu všechno propojený.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 16 - 11.7.2010, vesnička pod Nemrutem, Tatvan, Akdamar, Van
Ráno nás budí ptáci a muezin. Jdeme posnídat k Hakimovi domů. Pak hned vyrážíme do Tatvanu. Mehmet nás veze ještě na nějakou místní haciendu, že ji prý určitě musíme vidět, ale žádná sláva to tedy nebyla. Pak v Tatvanu potkáme učitelskýho a jdeme s ním a s Mehmetem na čaj. Poté kupujeme lístek na autobus a vyrážíme do Akdamaru.
Akdamar je ostrov v jezeru Van, nedaleko Vanu. Nachází se asi 3 km od břehu a návštěvníci jsou k němu dopravováni motorovými čluny. Na ostrově je to kostel Svatého kříže z roku 921 a je to jeden ze skvostů arménské architektury. Na jeho zdech jsou nádherné reliéfy s tématy z bible.
Cesta autobusem trvá asi 2 hodiny. Jdeme nejprve na čaj. V restauraci necháváme batohy a jedeme trajektem na ostrov. Všude je dost lidí, je neděle. Obhlížíme kostel a pak jdeme najít odlehlé místo, kde se dá vykoupat.
Koupeme se ve Vanu, v alkalické vodě, ve které se prý dá prát i bez mýdla. Asi po dvou hodinkách na ostrově se vracíme zpět na břeh. Nacházíme dolmuš a jedeme do Vanu. Ubytováváme se znovu v hotelu Aslan. Večer jdeme na vynikající večeři do restaurace Halil Ibrahim Sofrasi. Dáváme si masový špíz z různých druhů masa se salátem. Bylo to úplně něco jiného, než co jsme doposud v Turecku jedli. Holky jdou spát, já koukám na finále mistrovství světa ve fotbale a jdu také.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 17 - 12.7.2010, Van, Hosap, Cavustepe, Van
Po snídani na pokoji vyrážíme hledat dolmuš do Guzelsu, vesničky asi 60 km na jih od Vanu, kde je hrad Hosap. Manažer hotelu Harun Toprak nám sice nabízel, že nás tam vezme, ale říkáme si, že by to bylo tak třikrát dražší a také s sebou pořád nechceme mít průvodce. Dolmuš nacházíme celkem snadno, kupujeme lístek, sedáme do něj, ale musíme asi půl hodiny čekat než se dolmuš naplní, pak vyrážíme. Asi za hodinku přijíždíme do Guzelsu.
Hrad Hosap se tyčí na vrcholu skalnatého převisu. Hrad byl postaven v roce 1643 místním kurdským náčelníkem jménem Mahmudi Suleyman. Nejdříve si dáváme čaj v jednom občerstvení pod hradem, pak vyrážíme nahoru. Po chvíli přicházíme k působivé vstupní bráně, kde bohužel zjišťujeme, že je hrad zavřený. Obcházíme hrad tedy ještě z druhé strany, kde jsou staré hliněné domy. Trochu nám to tu připomíná Indii.
Asi po půl hodině čekání u cesty se nám daří stopnout dolmuš jedoucí zpět do Vanu. Jedeme asi 30 km a necháváme se vysadit u Cavustepe. Na tomto místě stála kdysi pevnost a palác Sarduri-Hinili, sídlo vládců Urartu. Pevnost byla vybudována mezi roky 764 a 735 př.n.l. králem Sardurem II. Jsou zde vidět nejlépe zachované základy paláce pocházejícího z období království Urartu.
Od silnice šplháme v pálícím slunci na kopec, kde potkáváme zajímavou osobnost - Mehmeta Kašmana, profesora, který se celý život studie Urartu zabývá. Osobně nás provází zříceninou. Ukazuje nám různá zajímavá místa a také nám překládá klínové písmo vyhloubené do černého čediče při vstupu do zříceniny chrámu.
Po zajímavé prohlídce se vracíme zpět na silnici a snažíme se zase stopnout dolmuš. Bohužel dlouho žádný nejede. Asi po hodině nám zastavuje autobus. Kupodivu je skoro úplně prázný, je v něm jen asi 8 kurdů. Jedeme zadarmo. Cesta je dost divoká. Řidič závodí s jiným autobusem, ručička tachometru leží celou cestu mimo číselník. V jednu chvíli předjíždíme na třicítce stovkou v protisměru jiný autobus. Hned na to nás zastavila policie. Ukázalo se, že řidič nemá papíry. Policista nad tím mávl rukou a nechal nás jet. Necháme se vysadit na kraji Vanu a jdeme pěšky na hotel. Zítra nás čeká přelet do Istambulu, takže balíme. Pak ještě jdeme na krátkou procházku do města a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 18 - 13.7.2010, Van, Istanbul - Cisterna Basilica, Hipodrom, Modrá mešita
Ráno vstáváme kolem šesté. V sedm máme domluven taxi na letiště. Veze nás arab Harun Toprak. Umí asi 5 jazyků a prý zná dobře Prahu. Letiště ve Vanu je maličké, spíš vypadá jako autobusové nádraží. Po deváté hodině sedáme do letadla a opouštíme východní Turecko. Letíme kolem jezera Van. Je jasno, takže výhledy na jezero jsou impozantní. Po chvíli se nám dokonce otevřel nádherný pohled do kráteru Nemrut, který jsme před pár dny navštívili.
Do Istanbulu přilétáme na letiště Sabiha Gokcen kolem jedenácté hodiny. Z letiště musíme jet na Sultanahmet, kde se chceme ubytovat, asi 50 km přeplněným busem, pak podzemní lanovkou a tramvají. Je to celkem úmorné, protože je dost velké vedro. Hostel, který jsme si vyhlédli v průvodci je bohužel plně obsazen. Zkoušeli jsme si ho sice dopředu zamluvit, ale telefonicky to nebylo možné. Naštěstí jsme nedaleko našli další hostel - Moonstar (12 Euro na jednoho na noc). Pokoj je pro deset lidí. Bydlíme se dvěma Argentinci a se třema Australanama co mají rádi klimatizaci asi tak na 18°C. Na pokoji se moc nezdržujeme a vyrážíme do města. Nejdříve si dáváme výborné koftu v Tarihi Sultanahmed Koftecisi Selim Usta, a pak vyrážíme do Cisterna Basilica.
Jedná se o rozsáhlé sklepení vybudované Římany v roce 532, které sloužilo jako zásobárna vody pro Veliký palác a okolní budovy. Cisterna je 65 m široká a 143 m dlouhá, její střechu podpírá 336 sloupů ve dvanácti řadách. Vodojem dokázal pojmout 80 000 metrů krychlových vody, kterou přiváděly akvadukty dlouhé téměř 20 km. Pro stavbu byly použity sloupy, hlavice sloupů a podstavce ze zbořených budov. Dva sloupy jsou podepřeny kamennými kvádry s vytesanými hlavami medúzy.
Z příjemného chládku cisterny vyrážíme znovu do odpoledního horka. Máme namířeno na Hipodrom. Istanbulský Hipodrom byl centrem byzantského života po 1200 let a dalších 400 let osmanského. Byl svědkem mnoha významných historických událostí, nicméně dodnes z něj v podstatě nic nezbylo. Zůstaly v podstatě jen 3 sloupy. První z nich je nádherně zachovalý Theodosiův obelisk z růžové žuly, který je nejstarší památkou v Istanbulu. Vytesaný byl v Egyptě asi 1500 let před n.l. a byl vztyčen v Karnaku. Císař Theodosius ho nechal přivést do Konstantinopole v roce 390 n.l.
Jižně od obelisku je Hadí sloup. Původné stál před Apolónovým chrámem v Delfách. Hadí bronzové hlavy byly ukradeny při křižáckých výpravách. O třetím sloupu z hrubého kamene se toho moc neví, jen to, že při zemětřesení spadla bronzová soška z vrcholu, ta byla nahrazena bronzovými pláty, které zase ukradli křižáci. Hned vedle Hipodromu se nachází Modrá mešita.
Do mešity jsme museli vejít vchodem pro turisty, abychom nerušili ty, kteří se jdou do mešity pomodlit. Holky si musely nasadit šátky. Vnitřní prostor je obrovský. Opticky ho zmenšují jen 4 obří podpěrné sloupy. Měšita se vlastně jmenuje po svém staviteli mešita Sultana Ahmeta I., ale právě díky interiéru mešity se vžil název Modrá mešita. Stěny totiž zdobí desetitisíce modrých keramických dlaždic. Měšita byla postavena až v 17.století, tedy asi 1000 let po vedlejší Aya Sofya. Sultán Ahmet I. chtěl impozantní Aya Sofya překonat, to se mu prý ale povedlo jen částečně. Budeme to moci porovnat až zítra, kdy máme v plánu Aya Sofya navštívit.
Blíží se večer, takže pro dnešek končíme s památkami. Jdeme na procházku večerním Istanbulem. Zalíbilo se nám na Galatském mostě. Je dvoupatrový, nahoře jezdí auta a dole je chodník pro pěší a spousta restaurací. Ta horní části mostu stojí rybáři a loví ryby. Jdeme si sednout na čaj do jednoho z podniku. Sedíme na venkovní terase a máme krásný výhled na Bospor. Dáváme si vodní dýmku. Nacpal nám jí Erhan, takový dost vytlemený týpek, který se každou chvíli u nás zastaví a kouří s námi. Dýmka je pořádně silná, takže ji ani nemůžeme dokouřit. Asi v 11 se vracíme na hostel, dáváme pivko na střeše a povídáme si o tom, jak se nám na dovša v Turecku povedla. Pak na pokoji tlumíme klimošku a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 19 - 14.7.2010, Istanbul - Aya Sofya, Topkapi, Grand Bazar
Ráno vstáváme brzo a jdeme na snídani. Jana už je nastartovaná, má velmi dlouhý seznam toho, co chce v Istanbulu vidět a docela nás honí. Startujeme v Aya Sofya. Už od rána je u ní fronta na lístky, ikdyž jsou poměrně drahé (20 TRY). Ale stálo za to si počkat. Už víme zcela jistě, že se Ahmetovi I. jeho plán překonat Aya Sofia Modrou mešitou nepodařil. Zvenku je sice Modrá mešita asi hezčí, ale interiér Aya Sofia je tak ohromující, že se s ním ani Modrá mešita nemůže rovnat.
Nosné sloupy jsou elegantně schovány do zdí, a tak interiér působí více otevřeněji a prostor se jeví větší. Aya Sofia nechal postavit císař Justilián v 6. století, když se snažil o obnovení výsadního postavení římské říše. Až do roku 1453, kdy byl dobyt Istanbul, byla největší křesťanskou stavbou světa. Mehmet Dobyvatel ji ale nechal přestavět na mešitu a v tomto stavu zůstala až do roku 1935, kdy ji Ataturk prohlásil za muzeum. V interiéru je spousta zajímavých prvků, obrovské medailony vyvedené zlatými arabskými písmeny, nebo slavné zlaté mozaiky.
Po návštěvě Aya Sofia si dáváme čaj a pak vyrážíme do paláce Topkapi, který je prý opředen více zajímavými příběhy než všechny královské rezidence na světě dohromady.
Kupujeme lístek za 20 TRY a jdeme dovnitř. V ceně ještě není návštěva harému sultána, na ten si musíme koupit posléze lístek za dalších 15 TRY. Palác má 4 nádvoří. Osmané dodržovali separaci panovníka od lidu. První nádvoří bylo přístupné všem, druhé jen lidem, kteří měli co do činění se záležitostmi kolem dvora, třetí bylo jen pro panovníkovu rodinu, důležité osoby a zaměstnance v paláci a čtvrté jen pro rodinu. Na první nádvoří vede krásná říšská brána. Hned za ní je pak kostel Neberkého klidu z 6.století. Na druhém nádvoří je například zdobená sněmovna dvorní rady. Zde se scházela Dvorní rada k projednávání státních záležitostí, zatímco sultán naslouchal skrz mříž, ukryt vysoko ve Věži spravedlnosti v harému. Měl to pěkně zařízené.
Poté jsme prošli bránou Blaženosti na třetí nádvoří. Hned za bránou stojí dvě zajímavé stavby - přijímací salón a knihovna Ahmeta III. Na třetím nádvoří je také pokladnice, kde jsou k vidění zbraně a šperky. Janu uchvátil pátý největší diamant světa. Asi by ho chtěla mít. Na čtvrtém nádvoří jsme se již mohli pokochat pohledy na Bospor. Nejnovější stavbou celého paláce je na čtvrtém nádvoří umístěný altán Mecidiye Kosku dokončený roku 1861.
Ze čtvrtého nádvoří se pomalu vracíme zpět a jsme již celkem unaveni. Teda já s Pavlou. Jana naopak hýří energií a chce toho vidět víc. Musíme se rozloučit s představou, že jsme toho na Topkapi viděli dost. Kupujeme lístky do sultánova harému. Prohlídka trvá asi hodinu, ale určitě ji lze doporučit. Harém je vystaven v šesti patrech na úbočí kopce, ale pro prohlídku je přístupných "jen" do několika desítek pokojů. Nejzajímavější částí prohlídky je asi návštěva zdobené komnaty sultána a komnaty sultánovi matky (Valide Sultan). Zajímavé je ale i úzké nádvoří černých eunuchů nebo nádvoří oblíbenců sultána. Pověsti sice praví, že harém byl místem, kde se mohl sultán oddávat sexuálním radovánkám (někteří to tak pravděpodobně i dělali), ve skutečnosti byl ale harém rodinným sídlem a každý detail zdejšího života se řídil tradicemi, povinnostmi a obřady.
Po návštěvě harému Topkapi opouštíme. Trvalo nám asi 4 hodiny a už máme pořádný hlad. Jdeme tedy do osvědčené koftárny na koftu a pak si jdeme chvilku odpočinout na hostel. Asi v šest odpoledne vyrážíme na Velký bazar. Je zde více než 4000 obchodů, několik kilometrů uliček, ale i banky, mešity, restaurace atd. My přicházíme těsně před zavíračkou. Skoro všichni již postupně balí. Ani nám to moc nevadí, atmosféru místa jsme trochu nasát stihli. Asi bychom zde po "náročném" dni dlouho nevydrželi.
Vyrážíme se ještě podívat na nedalekou Sulejmánovu mešitu, která se tyčí na kopci a má z ní být nádherný výhled. Mešita je ale právě v rekonstrukci, takže je zavřená. Pozvolna se vracíme zpět. Moc nedáváme pozor na cestu, takže jsme se zatoulali i do míst, kam asi poc často turista nezabloudí. Procházejíc se ponurými a zatuchlími uličkami jsme se najednou cítili spíš jako v Indii. Říkáme si, že toto je asi ta rozšířenější tvář Istanbulu než "vyvoněný" Sultanahmet. Znovu se dostáváme ke Galatskému mostu, kde si dáváme čaj při západu slunce. Ještě přišlo na řadu pivo a ryba v housce a cesta zpět na Moonstar hostel.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 20 - 15.7.2010, Istanbul, Praha
Po snídani si balíme a opouštíme hostel. Batohy jsme si necháváme na recepci a vyrážíme na trh. Kupujeme nějaké dárečky i nějaké radosti pro nás - koření, baklavu, tabák do vodní dýmky, turecké skleničky a podšálky na čaj atd. Vracíme se pro batohy, domlouváme dolmuš a jedeme na Ataturkovo letiště. V 15:30 opouštíme Turecko a vracíme se do Prahy, kde si nás vyzvedl na letišti Martin.
Máme dovolenou za sebou. Východní Turecko bylo velmi spontánním rozhodnutím, ale nezklamalo nás. Byla to báječná dovolená, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat.
Fotky nejsou k dispozici.
Videa nejsou k dispozici.