Indie, Himaláje
DEN 1 - pondělí 28.8.2017, Tábor, Praha, Istanbul, New Delhi
Cestu do Indie jsme naplánovali na období 28.8. až 22.9.2017. Jedeme ve 3: já (Kupsáč), Pavel (švagr) a Víťan.
Tak už je to tady. Po několikatýdenním shromažďování vybavení, balení, vážení, přebalování, bereme batohy na záda, loučíme se a vyrážíme vstříc indickému dobrodružství. Z Horek na táborské vlakové nádraží mě a Pavla veze Martina malým Fiátkem. Jen tak tak jsme se tam s těmi objemnými batohy vmáčli. Je to vlastně taková příprava na stísněné indické tuktuky.
Právě když vlak přijíždí na perón, objevuje se poslední člen naší výpravy Víťan. Prostě umí udělat cestu dramatickou už jejího počátku. Jde si zlehka, bez batohu. Ten nese jeho dnešní šerpa Vítek. Vlak se rozjíždí a zdatný táborský šerpa i táborské nádraží se nám ztrácí v dáli. Abychom se nemačkali, užíváme si sezení v první třídě. Zde také můžeme cestu oficiálně zahájit přípitkem slivovice a objednaným pivem v plechovce.
Už je tu Praha. Z nádraží na letiště jedeme autobusem. Na letišti odbavujeme naše těžké batohy a nalehko se vydáváme na poslední evropské jídlo do restaurace na vyhlídkové terase. Zanedlouho již sedíme v letadle namířeném na Istanbul. Turkish airlines nám zkracují cestu podáváním svačinky a plechovky Efezu. A už jsme v Istanbulu.
V Instanbulu na letišti je šrumec. V tomto osmanském Big Applu se prodíráme nekonečnou halou skrz lidi celého světa. Po krátkém odpočinku nastupujeme do největšího dvoumotorového letadla světa, Boeingu 777. Na palubě je snad 400 lidí. Kolem nás je spousta sportovců, které jsme potkali už v Praze. Vypadá to na asijské kanoisty vracející se z mistrovství světa v Račicích.
Letadlo je supermoderní. Každý má obrazovku, na které si může pouštět filmy nebo hudbu dle vlastního přání. Nabídka je bohatá, cesta uteče rychle. Na palubě si dáváme první Indian style jídlo. Kolem 4:30 místního času přistáváme v New Delhi. U nás je jen něco po půlnoci. Dalo by se říci, že den končí, ale my jsme noc vlastně vynechali a další den nám právě začíná.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 2 - úterý 29.8.2017, New Delhi, Chandigarh
Procházíme imigrační kontrolou, berou nám otisky. Čekáme na naše ve fólii zabalené batohy. Jsou tu, neztratili se. Nožem zbavujeme batohy fólií. Víťan za to bere tak důkladně, že si prořezává i batoh. V letištní hale měníme ještě nějaké dolary na rupie a kupujeme si za slušnou cenu předplacené indické SIM Vodafone (700 Rs na jednoho na měsíc s neomezeným voláním po Indii a 1 GB dat na den).
Opouštíme letiště. Nemusíme jet jako před osmi lety špinavým autobusem, mají tu nově vybudované metro. Kupujeme žetony, procházíme kontrolou zavazadel a prakticky sami jedeme klimatizovaným vlakem do centra. Vystupujeme u zadní části vlakového nádraží. Nadchodem přecházíme do nádražní haly. Jsme tu brzy, kolem sedmé ráno. Lístky do Chandigarhu máme koupené přes internet na 14:30. Snažíme si je přebookovat na dřívější čas. Bohužel to nejde. Dáváme tedy batohy do úschovny na prvním nástupišti a jdeme se podívat na Main bazar.
Chceme si dát snídani. Zkoušíme Krishna Café. Je otevřeno, ale obsluha ještě spí na stole v kuchyni. Jdeme tedy naproti do Exotic Rooftop restaurant. Dáváme izraeli, spanish, resp. indian breakfast, čaj, Pepsi a prožíváme první spánkovou krizi. Rozptylujeme se děním v ulici pod námi. Sledujeme místní na první pohled chaos. Ulicí se mísí cyklorykši, auta, motorky, různé jiné povozy, chodci, psi, krávy. Vše se míjí o centimetry za soustavného troubení.
Po snídani se do tohoto ruchu pouštíme i my. Proplétáme se uličkami směrem ke Conaught Place. Občas zabloudíme do smradlavé slepé zablácené uličky, kde se probouzejí obyvatelé Delhi, jindy procházíme obchodními uličkami například zavalenými pestrou nabídkou zeleniny. Ke Conaught Place se dostáváme kolem rušné tříproudé dopravní tepny, kde se jezdí v minimálně šesti proudech, které se navzájem mísí.
Na Conaught Place nás láká k odpočinku posekaná travička bez odpadků v rozlehlém centrálním parku uprostřed velkého kruhového objezdu. Procházejí se tam lidé, ale my nemůžeme najít cestu dovnitř. Všude je vysoký plot. Nakonec jednu bránu nacházíme. Musíme znovu projít bezpečnostní kontrolou a také musíme schovat foťáky. Zdá se nám to poněkud překvapivé, ale v místním parku se prostě nesmí fotit.
Chvíli odpočíváme v parku. Myslíme si na spánek v měkké trávě, ale není nám přáno. Tráva je dost mokrá. Opouštíme park, hledáme kavárnu s kávou, nacházíme čajovnu s čajem. Po čajovém občerstvení se vracíme na nádraží, kde aktivujeme indické SIM, dáváme první zprávy domů, jdeme na oběd na stojáka do místní nádražky, vyzvedáváme batohy a jdeme na desáté nástupiště na vlak do Chandigarhu.
Vlak je na nástupišti již připraven a u vstupu do správného vagónu je papír se seznamem cestujících, kde nacházíme i naše jména. Rezervační systém v Indii evidentně funguje dobře. Na nástupišti jsme před odjezdem konfrontováni s širokou paletou zubožených a zmrzačených žebrajících lidí, včetně dětí. Některé obdarujeme drobným příspěvkem, ale všechny uspokojit neumíme.
Pak už nastupujeme do klimatizovaného vlaku, kde trávíme následujících 5 hodin. Konečně alespoň trocha spánku. Do Chandigarhu přijíždíme už za tmy. Na nádraží bereme tuktuk k zarezervovanému hotelu OYO. To ještě nevíme, že OYO hotel je zde každý druhý. Až na třetí pokus se nám podařilo najít OYO hotel, který měl volno a nechtěl za nocleh nesmyslnou cenu, i když o naší rezervaci nevěděli ani zde. Platíme 1500 Rs na noc za všechny, což je slušné. Zůstaneme tu dvě noci.
Jdeme na večeři. Sedíme venku u nedaleké restaurace na rušné, prašné a neosvětlené ulici. Čeká nás tradiční Veg thali. V nedalekém English wine shop, neboji na jediném místě, kde se dá v Indii koupit alkohol, kupujeme místní pivo. Venku na veřejnosti se alkohol pít nesmí, musíme si tedy vzít pivo na pokoj. To nám nevadí, přeci jen musíme dohánět spánkový deficit.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 3 - středa 30.8.2017, Chandigarh
Probouzíme se vyspaní do růžova, konečně spánek v posteli. Dnes máme v plánu prozkoumat Chandigarh. Chandigarh je zajímavé město, které je hlavním městem dvou svazových států Harijána a Paňdžáb, na jejichž rozhraní leží. Když roku 1947 získaly Indie a Pákistán nezávislost, připadlo hlavní město Paňdžábu, Láhaur, Pákistánu. Pro nový indický svazový stát Paňdžáb muselo být nalezeno nové hlavní město, volba padla na tehdejší ves Chandigarh. Když byl roku 1966 v rámci reorganizace Paňdžábu odtržen nový svazový stát Harijána (s hinduistickou většinou obyvatelstva), stal se Chandigarh, ležící na hranici obou států, i jeho hlavním městem.
Na plánování města se na zvláštní přání tehdejšího ministerského předsedy Indie Džaváharlála Néhrúa podílel mimo jiné i známý francouzský architekt Le Corbusier, který koncipoval město rozdělené do jednoúčelových zón, resp. sektorů.
Před hotelem čeká tuktuk. Tento nás ale do Chandigarhu nehodí, za volantem je pes. Pro tuktuk s normálním řidičem musíme na nedalekou hlavní silnici. Za 150 Rs jedeme k Rock garden. Objevujeme kavárnu. Vstupujeme s nadějí, že si zde dáme snídani, bohužel je ještě zavřeno. Hned vedle je vstup do Rock garden od Nek Chanda. Moc nevíme, co čekat, ale za 30 Rs to stojí za to vyzkoušet.
Je to hodně zajímavé místo. Je to uměle vybudovaná skalní zahrada s křivolakými uličkami, umělými vodopády a nespočtem soch. Vše je vybudováno z průmyslových a domovních odpadů a odhozených předmětů. Zahradu tajně založil v roce 1957 vládní úředník Nek Chand. Zahradu budoval ve svém volném čase. Dnes už má zahrada asi 160 tisíc metrů čtverečních. Jsou zde také akvária s indickými rybami, desítky obřích houpaček nebo zrcadlová síť s křivými zrcadli.
K našemu potěšení je zde také kavárna. Můžeme si dát poněkud opožděnou snídani - muffiny a čaj. Opouštíme Rock garden a jdeme pěšky ke komplexu vládních budov. Tzv. Chandigarh’s Capitol Complex byl v roce 2016 zapsán na seznam kulturníh děditství UNESCO. Budovy komplexu zahrnují budovu nejvyššího soudu států Punjab a Haryana, budovu parlamentu (národního shromáždění) i vládní budovu států Paňdžáb a Haryana. Budovy doplňují památník otevřené ruky, památník mučedníků, Geometric Hill a Tower of Shadow.
Abychom mohli komplex navštívit, musíme jít k turistickému centru. Bere si nás na starost průvodce - policista. Jdeme my tři, jeden Japonec a jeden Brazilec. Přicházíme na velkou betonovou plochu, která se rozprostírá mezi budovami komplexu. Nejdříve se jdeme podívat k budově nejvyššího soudu. Policista nám dává výklad v angličtině. Budova je celá betonová, s extrémně masivní střechou, která má zajišťovat díky své akumulaci stabilní teplotu v budově po celý rok. Okna jsou navíc stíněna důmyslně natočenými betonovými markýzami. Však si také koncept natočených markýz Le Corbusier vyzkoušel na cvičné budově Tower of Shadow, která doposud stojí uprostřed betonové plochy.
V parteru budovy soudu je čilý ruch, zaměstnanci se scházejí k obědu. Policista nás drží v uctivé vzdálenosti od budovy, my se více přiblížit nesmíme. Pokračujeme na prohlídku památníku otevřené ruky. Ruka se postupně otáčí kolem své osy. Kolem Tower of Shadow, uměle vytvořeného geometrického kopce a obřího obráceného hákového kříže, symbolu hojnosti, pokračujeme k budově parlamentu. Jedná se znovu o betonovou stavbu. Výrazným prvkem budovy jsou barevná vrata, která prý maloval samotný Le Corbusier. Před budovou je vodní plocha, která má dle průvodce zajišťovat water reflection. Voda není moc čistá, je plná řas.
Budova je dnes opuštěná. Parlament má dnes prázdniny kvůli složité bezpečnostní situaci kvůli vazbě mocného vůdce nějaké sekty s vysokými politickými konexemi, Baba Ram Rahima. Tento muž je obviněn ze znásilnění dvou dívek před cca 17ti lety. Asi nějaký indický guru Jára. Ram Rahim má prý spoustu přátel, kteří by mohli na protest proti jeho vazbě ohrozit parlament.
Naše skupinka pokračuje k vládní budově. Je také z betonu. Je to nejvyšší budova ve městě a její vzhled je skutečně, jak se na brutalismus sluší, naprosto brutální. Z dálky je vidět pod střechou budovy nějakou kavárnu. Pavel se bez ostychu ptá policisty, jestli se tam můžeme jít podívat. Nečekáme, že by se to povedlo, přeci jen se jedná zřejmě o nejstřeženější budovu ve městě a navíc v době vysokého stupně bezpečnostních opatření. Ale jak už se to v Indii občas stává, nic není nemožné. Policista se šel optat a sděluje nám, za drobný poplatek (200 Rs každý) je možné vylézt až na střechu a rozhlédnout se po městě.
Nabídku využíváme, procházíme za dveřmi jednoho z premiérů a pokračujeme výtahem na střechu. Zjišťujeme, že na střeše sídlí trvalá vojenská jednotka. Mají tu stany a kulometné hnízdo. Je zde báječný výhled na vládní komplex i zbytek města.
Naše prohlídka vládního komplexu končí a vydáváme se tuktukem na autobusové nádraží do sektoru 17, abychom koupili lístky na zítřek do Kullu. Zjišťujeme, že odtud autobusy do Kullu nejezdí, že musíme do sektoru 43. Zrovna tam jede autobus stojící před nádražím. Je poněkud přeplněný, ale povedlo se nám do něj vmáčknout. Je dobře, že cesta na druhé nádraží netrvala moc dlouho.
Na nádraží v sektoru 43 dáváme pozdní oběd a kupujeme lístek na klimatizovaný autobus do Kullu na 8:30 ráno. Vracíme se do sektoru 17, kde mají být různé obchody a prostě nejvíce čilý ruch města. Po krátkém korzování objevujeme místní raritu, asi 100 m dlouhé podloubí, které je plné stolečků s právníky, advokáty, notáři. Mají psací stroje a odbavují právní potřeby místních občanů. Pavlovo a Víťanovo srdce zaplesalo, Víťan zahajuje profesní rozhovory. U jednoho z právníků se zdržíme dokonce na čaj.
Po návštěvě právní uličky pokračujeme v procházce městem. Dostáváme chuť na pivo. Objevujeme jednu prázdnou hospůdku, kde nás obsluhuje devatenáctiletý student s Chandigarhu, který je zde na brigádě a má radost, že se může pocvičit v angličtině. Dáváme 2 malá piva, sedáme na tuktuk a vracíme se zpět do čtvrti s naším hotelem. Na večeři jdeme do zapadlé nevzhledně vypadající dháby (restaurace), kde jsou evidentně jen místní. Aplikujeme pravidlo, že čím odpudivější dhába, tím chutnější jídlo. Dnes se toto pravidlo potvrdilo. Na hotelu domlouváme ranní taxi na autobusové nádraží a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 4 - čtvrtek 31.8.2017, Chandigarh, Kullu
Jedeme tuktukem na nádraží. Dáváme snídani v nádražce. Je to spíše takový oběd - nějaká cizrna v pálivé omáčce. Za chvíli přijíždí klimatizovaný autobus, nasedáme. Dostáváme pytlíčky na zvracení.
První zastávka je asi po hodině a půl jízdy u nějaké jídelny. Většina cestujících jde jíst, my ne, jsme ještě plni dojmů od snídaně. Další zastávka je asi v půlce cesty do Kullu. Tady už oběd dáváme. Zrovna v místě restaurace udělali kousek dálnice a restaurace je bohužel v opačném směru. Řidič to tedy musel vzít po indicku několik kilometrů po dálnici v protisměru. Byli jsme asi jediní v autobuse komu to to bylo divné.
V Kullu jsme až navečer. Máme domluveno ubytování v Riverside guest house. Je asi 1,5 km od nádraží, jdeme pěšky. Po chvilce hledání někoho, kdo patří k hotelu se stalo neuveřitelné, vědí o naší rezervaci - nebo to alespoň slušně předstírají. Dostáváme pokoj s výhledem na řeku za 1440 Rs pro všechny. Večer jdeme na večeři. Zase volíme o něco zapadlejší a nevzhledněji vyhlížející restauraci než minule a zase musíme konstatovat, že máme zase o trochu lepší jídlo. K jídlu přikusujeme chilly papričky. Po večeři kupujeme pivo značky 10 000. Na etikety na láhvi se dozvídáme, že procento alkoholu přesahuje 5%, ale nepřesahuje 8,25%. Zajímavé rozmezí. Vypijeme na pokoji a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 5 - pátek 1.9.2017, Kullu, Manikaran
V osm hodin dostáváme přímo na pokoj snídani - toust o omeletou. Na devátou domlouváme taxi do Manikaranu. V Kasolu měníme měníme dolary na rupie, dostáváme velmi dobrý kurz. Také kupujeme benzín na trek a pokračujeme do Manikaranu. Kousek před Manikaranem zastavujeme u vyhlídky na řeku Parvati. Je opravdu divoká. Je zde kovový mostek poměrně vysoko na řekou. Přímo pod mostkem se řeka tlačí do úzkého místa mezi skalami. Tají se z toho dech.
Vystupujeme v Manikaranu, jdeme přes most na druhou stranu řeky a hledáme ubytování. Nacházíme ho docela vysoko nad řekou a je super levné - 300 Rs pro všechny. Podle toho také pokoj vypadá. Má asi 3x3 metry a je bez oken (resp. okna zvenku zavalena starými krámy a odpadky). Na přespání ale zcela dostačující. Vedle v pokojích hulí Izraelci trávu, která tu roste všude kolem. Někteří vypadají, že už tu takto pobývají déle.
Jdeme na prohlídku Manikaranu. Procházíme úzkou uličkou tržiště. Přicházíme k chrámu boha Šivy. Je to chrám, vedle kterého vyvěrá vroucí voda. Je to prý místo, kde několik tisíc let bůh Šiva pobýval. Po prohlídce chrámu jdeme na oběd. Dáváme si klasicky dál - tentokrát Dal special.
Odpoledne jdeme na aklimatizační výšlap nad Manikaran. Nad vesnicí vysoko v kopcích jsou další vesničky. Cesta vzhůru k nim vede zpočátku hlavně po schodech. Nastoupáme asi 300 výškových metrů, překonáváme výšku 2000 m.n.m. Víťaň s Pavlem sehrávají divadelní scénku, kdy místní indická žena kárá svého po výstupu znaveného muže, že zapomněl dole v údolí koupit máslo, a že musí hned zpět. Odtud se nevrací zpět imaginární indický muž, ale my všichni. Začíná totiž docela vydatně pršet.
Dole chvíli odpočíváme na pokoji. Pořád venku dost prší, ale přesto vyrážíme do města. Ve městě právě vypadl proud, v jedné dhábě dáváme čaj. Asi po půl hodině je proud nahozen a můžeme jít na večeři. Jdeme do stejného podniku jako na oběd. Je to tu příjemné. Dáváme kávu, já pak Aloo Gobhi (brambory, květák, česnek, cibule, rajče), kluci Veg Kofti. Zase je to chuťově skvělé.
V restauraci nemají záchody. Musím do poměrně vzdálených lázní. Místní záchody jsou super zážitek. Spletí podzemních chodeb se dostávám k záchodům, které jsou v podzemí, v těsné blízkosti bouřící řeky. Za otvory ve zdi burácí řeka, její zvuk je takřka ohlušující. Člověk čeká, že řeka záchody každou chvíli zaplaví.
Po večeři jdeme na druhou stranu řeky. Temnými uličkami se dostáváme k obchodu s alkoholem a již tradičně kupujeme na usnutí pivko.
Videa
DEN 6 - sobota 2.9.2017, Manikaran, Barshaini, Khirganga (2850 m.n.m.)
Vstáváme, balíme a jdeme na snídani na stejné místo jako včera na oběd a večeři. Dáváme si nějakou parantha placku s kyselým dipem. Jdeme pro batohy na pokoj a vyrážíme na parkoviště na autobus do Barsheni, nevíme v kolik autobus jede. Z mostu vidíme, že autobus právě odjíždí. Nechceme čekat na další. Šetříme čas a bereme taxi. Stojí to přijatelných 300 Rs pro všechny.
Řidič nabírá další dva cestující - dvě místní ženy, které tak jedou na náš účet. Cesta je dost hrbolatá. Nabízí se nám několik pěkných výhledů do krajiny - hory, řeka, vodopády. Do Barsheni přijíždíme ve stejnou dobu jako autobus, který nám ujel. Kupujeme vodu, nahazujeme batohy, trek začíná.
Jdeme k hrázi nově vznikající přehrady. Přes hráz jdeme na druhou stranu řeky. Odtud prudce stoupáme po schodech do vesničky plné jabloňových sadů a Guesthousů. Pokračujeme lesní cestou, zastavujeme na čaj u lesní kavárny - tedy dřevěného přístřešku s plachtou. Cestou pak potkáváme spoustu podobných přístřešků, ale už nestavíme. Jen jednou dáváme sváču z vlastních zásob.
Asi v polovině je vysoký působivý vodopád. Cesta k němu byla nejnebezpečnějším místem dnešní cesty. Cestička je úzká a vede hned nad srázem. Je zde i cedule, že zde někdo v roce 1999 spadl z cestičky ze srázu a zemřel.
Od vodopádu jdeme přes mostek po lesní cestě. Začíná dost pršet, nasazujeme pláštěnky. Překonáváme hodně nepříjemný úsek přes mohutný sesuv svahu Prší hodně vydatně, jsme dost promočení. Pořád jdeme bez zastávek až do Khirganga. Ke konci toho mám už plné zuby. Točí se mi hlava a každý krok bolí. Ve vydatném dešti objevujeme rozsáhlý kemp. Je ale jasné, že nebudeme muset stavět vlastní stany. Celá plocha louky v prudkém svahu je poseta dřevěnými a kovovými vojenskými stany.
Ukrýváme se do dřevěného přístřešku Serenity Camp. Je to stavba cca 4x8 m velká. Celá podlaha je pokryta matracemi, uprostřed stojí kamna. Dovnitř nás zve stará paní. Později zjišťujeme, že zas tak stará není. Je jí padesát, ale vypadá starší. Shazujeme pláštěnky a batohy a jdeme se usušit ke kamnům.
Paní říká, že se o nás postará, že je Good mama a že má velké stany na přespání. Také nás zve na hudbu z repráků a možnost si společně zahulit :-). Babča vypadá, že hašiš hulí nebo žvýká celkem běžně. Je to vlastně takové hulící doupě, vše je pestrobarevné, na stěně visí plachta s Bobem Marleym. Hašiš s díky odmítáme, ale dáváme si výborný čaj.
Venku přestává pršet, takže se můžeme trochu rozhlednout po okolí. Jsou tu nádherná panoramata. Domlouváme se s Good mama, že tedy u ní přespíme. Dostáváme prostorný stan za 1000 Rs. Dáváme si do stanu věci, zamykáme a jdeme na koupačku do místních termálních pramenů.
Je to velmi příjemné, voda má kolem 40°C, možná i o něco málo více. Po návratu dáváme večeři - nudle. Připravil nám to syn good mama, je mu asi 12 a vypadá to, že tu všechno dělá on. Připravuje jídla, štípe dřevo, uklízí stany, pouští muziku. Babka vítá hosty, utírá stoly a hulí. Babka se jmenuje Ambra.
Syn nahazuje agregát a pouští muziku. Nějaké indické techno a pak tradiční hindi muziku. Nabíjíme telefony, konverzujeme s babkou, znovu odmítáme hašiš. Dostáváme lekci hindi. Píšeme si nějaká slovíčka.
Videa
DEN 7 - neděle 3.9.2017, Khirganga, Tunda Bhuj (3360 m.n.m.)
Vstáváme kolem půl osmé. Venku je azuro. Balíme a jdeme na terásku ke Good mama. Objednáváme snídani - omeletu a čaj. Nahazujeme batohy a vyrážíme směr Tunda Bhuj. Tímto opouštíme civilizaci a vydáváme se do hor. Již včera to byl docela výstup, ale ode dneška to bude jen na nás, žádné připravené stany, káva z lesní kavárny apod.
Cestou nahoru předcházíme skupinu, která má stejně jako my namířeno přes Pin Parvati Pas do Spiti. Jsou to indové, je jich 7 a jdou s nimi 3 průvodci a také cca 10 nepálských nosičů. Indové nevypadají zrovna zdatně.
Jdeme lesem po úbočí svahu, nalevo teče řeka Parvati. Na druhé straně řeky se tyčí mohutná kolmá stěna a z ní padají vysoké vodopády. Pak jdeme přes louky alpského typu s barevnými kytkami. Potkáváme pasáky ovcí, mají stádo se sedmi sty ovcemi.
Z alpských luk vstupujeme znovu do lesa. Na obzoru občas vykukují stany, myslíme si, že už to bude tábořiště Tunda Bhuj. Jdeme celkem rychle, protože to vypadá, že začne brzy pršet. Přicházíme ke stanům, ale Tunda Bhuj to ještě není, prý nás čeká ještě cca půl hodinka cesty.
Cesta nám nakonec trvá o dost déle. Jde se do prudkého kopce. Cesta je hodně blátivá a kluzká. Až závěrečná pasáž je po trávě a kamenech, ale pořád hodně prudce stoupáme. Konečně přicházíme ke kamennému stavení s třepetajícími vlajkami. Jsme na Tunda Bhuj.
Hledáme místo na stany. Po mostku přecházíme přítok řeky Parvati a nacházíme ideální místo pro nocleh. Je to u lesa, pod námi duní vodopád řeky, kterou jsme přešli. Je zde ohniště a celkem rovné místo pro naše dva stany. Poprchává, takže rychle stavíme stany. Ještě jdeme pro vodu do řeky, ale to už začíná pršet vydatně. Ležíme tedy ve stanech. Čtu na telefonu knihu, také chvíli spím.
Asi po dvou hodinách přestává pršet. Řežeme větve borovic, že si uděláme oheň. Všechno je ale hodně mokré, takže pořádný oheň se nám moc nedaří. První pokus s benzínem byl sice efektní, vzbudil dokonce zájem pastevců, ale neměl dlouhé trvání. Druhý pokus s papírem a větvičkami už úspěšný byl, ale celou dobu oheň spíše bojoval o svou existenci než aby nás trochu ohřál.
Dáváme večeři z benzínového vařiče. Asi dvě hodinky u skomírajícího ohýnku vydržíme, ale pak už je dost velká zima. Kolem deváté to balíme a jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 8 - pondělí 4.9.2017, Tunda Bhuj, Thakur Kuan (3550 m.n.m.)
Probouzí nás sluníčko, venku je znovu azuro. Vstáváme kolem půl osmé. Sušíme věci, poprvé zkouším solární nabíječku. Vaříme snídani - čokoládovou krupicovou kaši. Balíme stany, batohy a kolem půl desáté vyrážíme.
Máme v plánu jít na Thakur Kuan, což by nemělo být moc daleko - třetí den přeci jen bývá kritický. Jsou dvě varianty cesty. První variantou je cesta, která vede celou dobu po pravé straně řeky. Tato cesta má být technicky složitá s přelézání boulderů. Druhou variantou je přejít po mostě na druhou stranu, jít po levé straně a po dalším mostě přejít znovu na pravou stranu řeky.
Jedeme pohodlnou cestičkou po úbočí svahu. Po nějaké době přicházíme k mostu a vidíme, že o variantě cesty je rozhodnuto. Most je zničený, nedá se po něm přejít. Pokračujeme tedy vpravo od řeky. Překonáváme několik celkem složitých úseků. Jdeme, nebo spíše lezeme úbočím skály, pod námi sráz a dunící řeka Parvati.
Pohybujeme se společně se skupinkou Indů. Jejich průvodc říkají, že toto byl nejnebezpečnější úsek cesty, dále už to bude dobré. Dalším nebezpečným místem má být až Pandu bridge, který máme v plánu zítra.
Skupinka Indů se dost zredukovala, už pokračují jen 2 - holka a kluk. Zbylých pět už to otočilo a vracejí se zpět. Nezvládali to. Myslíme, že to byl dobrý nápad. Zbylý dva mají k dispozici 3 průvodce a 7 nosičů.
Kolem jedné hodiny odpoledne jsme už dorazili na Thakur Kuan - alespoň si myslíme, že to je ono. Skupinka Indů ale prochází kolem a pokračují dále. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat také. Dáváme si občerstvení. Víťan se nechtěně občerstvuje benzínem, který si spletl s ionťákem. Naštěstí ho nespolkl a pořádně vypláchl. Cigáro si ale asi nedá.
Jdeme celkem pohodlnou cestou, musíme jen překonat docela velký přítok řeky Parvati. Naštěstí objevujeme mostek, teda dvě ocelové trubky a mezi ně naskládané kameny. Troška adrenalinu, ale zvládáme to.
Přicházíme na rozlehlou louku, kde vidíme kemp připravující skupinku Indů. Jsou sice teprve dvě hodiny odpoledne, ale zakotvíme také, protože to vypadá na brzký déšť. Hledáme místo pro stany a stavíme cca 100 metrů od Indů. Jejich tábor má jednu velkou vychytávku - mají přenosnou latrínu. Cepínem kopou díru v zemi a kolem postaví stan. Prostě luxus se vším všudy.
Nejdříve chvilku odpočíváme. Pak vaříme čaj a večeři. Dnes jsou boloňské špagety. Z hor shánějí ovce, musíme stádo odhánět od stanů. Kocháme se výhledy a fotíme. Venku už je zima a v okolí kempu není šance sehnat palivo na oheň. Kolem sedmé tedy jdeme do stanů. Venku to vypadá na úplněk.
Videa
DEN 9 - úterý 5.9.2017, Thakur Kuan, Udi Thanh (3800 m.n.m.)
Dnes nás čeká dobrodružný den. Před námi je nebezpečný Pandu bridge, po kterém máme přejít na druhou stranu řeky Parvati. Máme v plánu se chytit skupinky Indů a překonat most s nimi. Ráno čekáme až k nám přes hory dosvitne slunce, abychom usušili věci a solární nabíječkou dobili power banky.
Dáváme snídani - výborné proteinové musli. Velmi vydatné. Balíme a vyrážíme. Skupinku Indů jsme úplně nestihli, vyrazili před námi, ale máme je na dohled. Asi po dvou hodinách se dostáváme k Pandu bridge. Nejprve je nutné překonat mocný přítok řeky Parvati.
Toto je hodně nebezpečné místo. Nemusíme brodit, řeka teče hluboko pod hromadou obřích kamenů. Na jeden velký kámen musíme vylézt. Naštěstí jsou k němu naskládány menší kameny, takže nahoru to jde celkem dobře. Z velkého kamene se musíme dostat na úzký mostek znovu na kovových tyčích vyskládaný z kamenů. Kámen je ale dost hladký a prudce se svažuje přímo do dunící řeky.
Je potřeba se pořádně přimáčknout na kámen a nohama hledat stabilní výstupky kamene a přetraverzovat k mostku. Já a Víťan jsme to se staženými zadky překonali. Pavel se na to necítí s těžkým batohem, takže ho Víťanovi slaňuje k mostku a dává to bez batohu.
Po pár stech metrech přichází samotný Pandu bridge. Není to vlastně žádný most, je to obří kámen zapíchlý do Parvati river a voda zuří dole. Na kámen se dá vylézt snadno. Horší je to dolů. Je to asi 5 m vysoká kamenná stěna. Jsou k ní přistavené malé kameny tak, že to dělá takové hodné strmé schody. Působí to ale dosti chatrně.
Pouštím se dolů. Každý krok pečlivě zvažuji, testuji stabilitu. Konečně jsem dole. Po mě i Víťan. Pavel opět slaňuje batoh, což je v tomto případě zřejmě nebezpečnější úkon než samotný sestup s batohem, ale Pavel si to nemyslel :-).
Dále pokračujeme po celkem pohodlné cestě do Udi Thanh. Již zdálky vidíme tábor Indů. Nechceme kempovat hned vedle nich, takže jdeme ještě přes jeden kopeček. Nacházíme moc pěkné místo kryté proti větru. Naproti nám se vlévá nějaký přítok do Parvati, kolem nás jsou vidět zasněžené hory.
Tradičně začíná odpolední déšť. Zalézáme do stanů a odpočíváme. Kolem páté je po dešti. Vaříme čaj. Jdeme hledat nějaké dřevo na oheň. Nějaké zbytky jsme našli u různých ohnišť v okolí a pak jsme konečně našli jednu uschlou kleč. Na menší ohýnek to bude stačit. Palivo jsme obohatili ještě o kozí či ovčí hovínka, našli jsme pěknou hromádku dobře proschlých.
Nejdříve děláme večeři. Máme macaroni se sýrovou omáčkou a jsou skvělé - zatím nejlepší jídlo na treku. Pak rozděláváme oheň. První pokus s papírem nevyšel, druhý s benzínem tentokrát ano. Sedíme a povídáme u ohně asi do devíti. Pavel fotí noční umělecká fota.
Přiletěla se na nás podívat sova. Sedla si na kámen asi 20 m od nás. Byla už tma, takže ji nebylo moc dobře vidět. Šli jsme blíž. Byla obrovská a pozorovala nás. Na méně než deset metrů nás ale nepustila - odlétla.
Videa
DEN 10 - středa 6.9.2017, Udi Thanh, Mantalai Lake (4030 m.n.m.)
V noci byla zima, alespoň tedy mě. Uvidíme, co přinesou další noci ve vyšších nadmořských výškách. Slunce naštěstí zasvítilo na naše stany velmi brzo, už po sedmé hodině. To nám umožnilo o něco dříve vstát a také o něco dříve vyrazit. Minulé dny jsme vyráželi až kolem 9:30, dnes se nám to povedlo v 8:40.
Rýžový nákyp s jablky a skořicí a čaj nám dali sílu. Dnes nás čeká celkem dlouhá cesta k jezeru Mantalai. Nečeká nás ale nějaká zvláštní nástraha. Zase jdeme na dohled s indickou skupinkou.
Více se socializujeme. Ti dva co zbyli jsou holka a kluk. Holka se narodila poblíž Bombaje, ale nyní už je cca 5 let v New Delhi. Šla tam za prací. Pracuje v oboru předpovědi počasí, ani nějaké SW aplikace. Jmenuje se Tanu (ak.tanu@gmail.com)). Je jí kolem 30 let.
Kluk je asi starší, cca 35-40 let, jmenuje se Dylan a je to grafik (dylanluis@gmail.com). Pořád něco fotí. Pavel se také baví s jejich průvodcem. Angličtinu moc neovládá, ale zjišťujeme, že je z Manali, dělá instruktora lezení, raftingu a paraglidu.
Také dělá průvodce na treky. Tento šel již 3x. Mají v Manali nějakou agenturu. Také říká, že se průvodci a nosiči měli vracet zpět zase pěšky, ale prý se má zhoršovat počasí, takže to asi objedou autobusem. Mluví i o snowfall, tak uvidíme, co nás ještě čeká.
Mírně se socializujeme i s nosičema. To je opravdu zajímavá partička. Někteří jdou celou dobu v Kroksech. Mají objemná zavazadla s páskem, který si při chůzi dávají přes čelo. Zkoušíme si navzájem těžkat batohy. Překvapivě naše jsou těžší.
Asi v polovině dnešní cesty se řeka Parvati rozlévá do velké šířky. Jsou zde pole písku a bahna. Píšeme nápisy do písku, fotíme se. Pomalu se blížíme k moréně, která zbyla po ledovci. Za morénou je jezero Mantalai. Stoupáme do příkrého kopce. Konečně jsme nahoře a vidíme Mantalai.
Není to klasické jezero. Spíše to vypadá na řeku, která je hodně do široka rozlitá. Jezero nemá stojatou hladinu, je vidět viditelný proud. Hned u morény je posvátný pramen a posvátné místo. Jsou zde barevné vlaječky a různé artefakty. Hodně je zde zastoupen trojzubec, asi nějaký artefakt Šivy nebo nějakého jiného místního boha.
Jdeme podél jezera až ke camp site. Tentokrát budeme těsně vedle indické skupinky. Stavíme stany a hned začíná pršet. Ne vydatně, ale je to nepříjemné. Stíháme uvařit kávu a jdeme odpočívat do stanu. Jsme v nadmořské výšce cca 4100 m.n.m.
Je dobré zmínit jednu příhodu. Víťanovi trhající se kalhoty. Trhají se, Víťan je opravuje, ale už ztrácí trpělivost. Dnes vynesl rozsudek - budou rituálně spáleny.
Pršet přestává. Vaříme večeři, povídáme si s Tanu a Dylanem. Dylan se chystá do Gruzie. Pavel s Víťanem tam také byli v roce 2000). Pavel dává Dylanovi rady, kam se určitě podívat. Dylan žije v Bombaji. Bavíme se o počasí v Indii a Evropě.
Tanu je dnes hodně vyčerpaná. Dal jí hodně zabrat výstup na morénu Mantalai. Nedaleko vidíme, jak staví stany další poměrně velká skupinka. Venku je zima, takže jdeme do stanů. Zítra nás čeká nejtěžší den treku, výstup o cca 850 výškových metrů do Base camp pro Pin Parvati Pas. Budeme vstávat kolem šesté.
Videa
DEN 11 - čtvrtek 7.9.2017, Mantalai Lake, Pin Parvati Base Camp (4945 m.n.m.)
Vstáváme ráno kolem šesté. Nepálští nosiči už mluví a něco připravují od pěti. Rychle se balíme a děláme snídani. Jsme připraveni vyrazit. Víťan pálí své kalhoty, společně s odpadky. Dozvídáme se, že skupinka Indů nebude pokračovat dále, ale budou se vracet.
Oficiálním důvodem jejich návratu je počasí. Prý to vypadá na sněžení. Myslíme si ale, že hlavním důvodem je obava průvodců, že to Tanu nezvládne. Dnešní cesta má být výrazně náročnější než včerejší, a již včera byla Tanu na hraně. Loučíme se tedy s Tanu a Dylanem, vyměňujeme si kontakty. Vyrážíme.
Po chvíli nás čeká překonat jednu řeku. Já to zvládám po kamenech, ale byl to velký adrealin a nateklo mi do jedné boty. Pavel s Víťanem boty zouvají a brodí. Po překonání řeky potkáváme kempující skupinku. Jdou z Pin Parvati Pas dolů.
Ptáme se na nějaké věci - počasí apod. Průvodce říká, že určitě máme jít, že je nejlepší doba. Sněžit asi bude, ale to se prý dá na horách čekat. To nás uklidňuje. Jdeme dál. Hned za kempem jsme bohužel zvolili špatnou cestu. Musíme se tedy vracet. Ztratili jsme tak půlhodinku.
Stoupáme po hodně příkré cestě nad jezero Mantalai. Občas je to spíše lezení než chůze. Postupně se začínáme stáčet od jezera. Začíná sněžit. Došli jsme na takovou planinku, kde by se dalo nouzově kempovat, ale pokračujeme dále.
Čeká nás nějakých 250 výškových metrů k našemu kempu. To byl teprve ten praví masakr. Stoupání bylo velmi náročné. Mě bolí hlava, je mi na zvracení. Cestou si měříme tep, mám nula :-).
Nakonec se do Base campu dostáváme. Stavíme rychle za soustavného sněžení stany a hned do nich jdeme odpočívat.
Je velká zima a jsme vyčerpaní. Asi po dvou hodinách lezeme ze stanů. Mě se hroutí stan pod nánosem sněhu. Kluci si z toho dělají legraci a natáčí. Mrchy. Ale pak mi pomáhají stan opravit :-).
Děláme si večeři už ve 4 hodiny odpoledne a jdeme se zase schovat. Je to hodně dlouhá a chladná noc. Mám na sobě všechno oblečení a stejně je mi zima. Kluci mají lepší spacáky, takže je jim tepleji, ale kvalitní spánek si také úplně neužijí.
Videa
DEN 12 - pátek 8.9.2017, Parvati Base Camp, Pin Parvati Pass (4320 m.n.m.), Pin Base Camp
Ze stanu vylézáme kolem šesté a čekáme až vysvitne slunko přes hory. Dočkali jsme se. Sušíme věci, nabíjíme power banky. Balíme a vyrážíme zdolat Pin Parvati Pas. Chvíli stoupáme po kamenech, ale po chvíli už nás čeká sněhové pole.
Nasazujeme mačky. Vidíme v kempu odkud jsme ráno vyrazili postavy. Jsou to nepálští nosiči skupinky, kterou jsme viděli včera na Mantalai - asi kempovali níže než my. Razíme jim cestu, jdeme po úbočí zasněžené hory do průsmyku. Překonáváme první rýhu/prasklinu ve sněhovém poli. Pro jistotu použijeme lano.
Pokračujeme dále. Otevírá se nám nová krajina, nové horské masivy. Nevíme přesně kde je Pin Parvati Pas. Postupujeme po kamenných mužících, ale moc té cestě nevěříme. Zachraňují nás MAPY.CZ. Jsou obdivuhodně přesné. Nakonec nás dovedly k cíli. Sedlo bylo hodně schované.
Posledních několik set metrů pod sedlo bylo dost náročných. Jdeme po rozhraní hory s posouvajícími se kameny a sněhového pole se spoustou hlubokých trhlin. Zvládli jsme to. Konečně nad námi vidíme sedlo. Stačí jen vystoupat 100 výškových metrů po strmém svahu. A je to. Jsme nahoře v sedle 5320 m.n.m.
Chvíli po nás přicházejí šerpové. Plácáme si s nimi. Fotíme se. Víťan vytahuje z batohu láhev vína, kterou před námi celou dobu tajil :-). Je to vinařství Dalibor, 0,2 litru, nějaký sladký výběr z bobulí. Zajímavé občerstvení v himalájském pasu :-).
Chystáme se pokračovat do Spiti. Cesta vypadá hodně nebezpečně. Je tu ledovec a v něm viditelné 3 obří trhliny. Bereme to napravopo úpatí hory, tedy stranou od viditelných trhlin. Dlouho ale tudy pokračovat nemůžeme. Úbočí je pořád strmější a hrozí laviny.
Bereme to tedy napříč sněhovým polem do levé části. Jdeme hodně opatrně. Konečně se dostáváme mimo sněhové pole ke kamenité hoře. Po kamenech se sice jde hodně špatně, ale už jsme mimo nebezpečné sněhové pole. Sestupujeme už jen po kamenech a cesta je stále lepší.
Nyní už je to jen o sestupu o dalších 600 metrů výškových. Potkáváme skupinku, co jde opačným směrem. Jedna Izraelka a pár Indů, průvodce a nosiči. Vyptávají se na podmínky v sedle. Mají obavy.
My jsme pyšní, že jsme to zvládli. Sestoupili jsme do 4400 m.n.m. a našli místo na spaní. Stavíme stany, vaříme čaj, dáváme Manu a jdeme odpočívat. Je cca 17 hod. Zapadlo slunce a venku je velká zima. Kolem 19 hod děláme večeři. Dnes nějaké těstoviny s houbama. Výborné.
Jdeme do stanů. Chviličku si čtu, pak usínám. Bál jsem se zimy, ale nakonec byla noc úplně v pohodě. Vyspal jsem se nejlépe za posledních několik dní.
Videa
DEN 13 - sobota 9.9.2017, Pin Base Camp, Road Camp
Slunce zalilo údolí brzy. Je teplo, vše můžeme krásně usušit. Nespěcháme. Dáváme k snídani oříškový pudink, čaj, kávu, pak pomalu balíme. Odcházíme až kolem desáté. Čekáme celkem jednoduchý den.
Máme jít kolem deseti kilometrů do kempu Road Camp a pořád po levé straně řeky. Cesta je ale dost náročná. Ne vždy jdeme po pohodlné cestičce, musíme po kamenech. Největším vzrušením jsou tři poměrně mocné přítoky do Pin river. Všechny je musíme brodit a není to zrovna příjemné, proud je poměrně silný.
Celou cestu se můžeme kochat krásnými výhledy. Při pohledu zpět je vidět ledovec, po kterém jsme šli z Pin Parvati Passu. Řeku lemují mohutné skály roztodivných barev. Většinou jsou hory šedivé, někde jsou ale sytě červená červené díky bylinnému porostu. U řeky jsou pak žluté a zelené plochy. Vše dokresluje bílý sníh na nejvyšších horách.
Úbočí hor je strmé, padá dolů hodně kamenů. Kameny jsou rozmanité, od ostrých břidlic, přes sytě zelné a fialové kameny až po hnědé oblázky s bílými žílami. Škoda, že těm kamenům více nerozumím :-).
Kolem čtvrté odpoledne přicházíme ke camp site. Je to zelené místo kousek nad řekou. Je tu hodně kamenů, ale dva stany se v pohodě vlezou. Je tu pramen. Nebudeme muset vodu pumpovat přes filtraci z řeky. Nedaleko je most pro pěší.
Večeři vaříme mezi stany, máme je blízko u sebe. Venku je dost velká zima, takže to není na žádné velké pobývání venku. Jdeme do stanů. Koukám na několik dílů Farga :-).
Videa
DEN 14 - neděle 10.9.2017, Road Camp, Mudh
Poprvé se balíme a máme suché stany. Ke snídani máme proteinové musli, pak balíme a vyrážíme. Dnes nás čeká poslední pěší etapa našeho treku. Do vesničky Mudh je to asi 13 km.
Jdeme po cestě pro auta, takže se jde o dost pohodlněji než po cestičkách minulých dní. Je to docela kvapík. Pavel strčil sluchátka do uší a nasadil rychlé tempo. Nasazuji sluchátka také a udržuji odstup. Asi pod dvou hodinách se nám na obzoru objevuje Mudh.
Potkáváme Jeep s turisty, co jdou na Pin Parvati Pass. Potkáváme také chlapíky s oslama. Ještě blíže k vesnici potkáváme vesničany, jak svazují trávu z okolních strmých svahů do velkých snopů, které nosí na cestu.
Snopy trávy pak vozí na oslech nebo na místním barevném náklaďáku do Mudhu a ukládají je na střechy domů. V zimě to bude sloužit jako potrava pro domácí zvířata. Dvě děti si hrají u cesty na mobilu a chtějí po mě ČOKLID. Vyndavám z batohu jednu zbylou proteinovou tyčinku. Děti jsou šťastné.
Jemně prší. Přicházíme do vesnice, sbíhají se k nám psi, někteří se perou. Naštěstí mezi sebou a ne s námi. Jdeme do Home Stay Tara, na googlu dobře hodnoceného ubytování. Ubytováváme se za 700 Rs v hezkém pokoji.
Pod pokojem máme restauraci, dáváme si hned pozdní oběd - Čou mei nudle. Pak si procházíme vesničku. Ukazuji dětem fotky na foťáku a za odměnu si je mohu vyfotit.
Pak chvíli odpočíváme na pokoji a jdeme na večeři. Dáváme momo veg a zeleninový salát. Také nějaké čaje. Jdeme spát. Rozhodujeme se, že v Mudhu ještě jeden den zůstaneme. Je to přece jenom poslední vesnička v údolí a ty bývají zpravidla nejhezčí.
Jsem na přistýlce, Víťan s Pavlem na manželské posteli. Deky jsou velmi těžké a teplé - to potřebujeme. V koupelně teče i teplá voda, dáváme sprchu. Na mě už bohužel teplá nezbyla :-).
Potkali jsme dnes v Mudhu zajímavé lidi. Jsou tu dvě Němky. Jedna, co má indického manžela a žije v Dharmasale a druhá, co ji přijela z Kolína nad Rýnem navštívit. Ta indická Němka je velká cestovatelka, prošla většinu indických himalájských treků, projela na kole hedvábnou stezku. Oběma Němkám je kolem 50ti let.
Povídali jsme si také s dvěma klukama z Bangladéže. Přijeli na trek, ale nepůjdou na něj. Jeden z nich to fyzicky nedává. Chtěli jít z Kibberu na nějakou šestitisícovku, ale po jednom dni zjistili, že to nepůjde.
Také je tu nějaký den indických fousatých tlouštíků, kteří jsou celkem hluční. Ti sem asi přijeli hulit.
Videa
DEN 15 - pondělí 11.9.2017, Mudh
Krásně jsme se vyspali. Tedy až na Pavla. Ten dnešní noc přirovnává k bombardování Drážďan a to stereo. Nechápu. Dnešek strávíme v Mudhu. Začínáme snídaní - nějaké čapátí se sýrem a vaječná zeleninová omeleta.
Po snídani se stěhujeme z Tary do jiného Guest Housu. Náš pokoj má na dnešek zamluven někdo jiný. Ale máme vlastně úplně stejný pokoj. Po přestěhování vyrážíme na výpravu. Jdeme dolů k řece, kde je zavěšený most pro pěší přes řeku Pin.
Na mostě jsou modlitební praporky. Na výlet s námi jde smečka pěti psů. Chytli se nás už v Mudhu. Na druhé straně řeky zkoumáme místní políčka, kamenné zídky, kamenné domky. Je tu také škola, ale nikdo v ní není. Jsou tu také modlitební zídky. Jsou na nich kameny s vyrytými modlitbami.
Na louce nad řekou se bavíme developerskými úvahami. Probíráme, co všechno zde postavíme a jak třeba budeme vyrábět energii. Z vyhlídky vidíme, jak se v řece koupou jaci. Jdeme k nim. Bohužel mezi tím z vody vylezli a jsou na druhé straně řeky.
Od jaků pokračujeme zpět k mostu. Od mostu jdeme po betonovém chodníčku až k místnímu Čochtanu. Pak jdeme na oběd. Je zde bohužel narváno. Je tu nějaká velká skupinka a bylo by to na dlouho. Kupujeme tedy sušenky a vodu a jdeme se ještě před obědem podívat na druhou místní školu.
Ta je úplně nad vesnicí. Nemůžeme najít cestu ke škole. Školu vidíme, ale vypadá to, že tam cesta nevede. Musíme přelézt zeď. Ve škole se učí, ale jsou tam jen dva žáci. Navíc to vypadá, že tam jen tak sedí a nemají nic na práci.
Pan ředitel stojí s námi venku. Říká, že to je 6.-8. třída, a že tu jsou jen dvě děti toho věku. Jdeme na oběd, kluci dávají dhal, já jen zeleninový salát a polévku. Je to polévka z pytlíku značky Knor. Dost nečekané :-). Po obědě si jdeme dát siestu na pokoj. Píšu deníček, koukám na Fargo.
Pak jdeme na večeři, zase momo veg. U vedlejšího stolu jsou Němci z Ingolstadtu, chlap a žena, oba kolem padesáti. Právě přišli z Pin Parvati Passu. Dali to za 9 dní, stejně jako my. Měli průvodce a 3 nosiče. Říkají nám RED TEAM (máme všichni červené bundy). Zní to vlastně lépe než chcípáci.
Bavíme se spolu o treku. Znovu zjišťujeme, že to asi bude nejtěžší indický trek a že jsem prý fakt "taf", že jsme to dali bez nosičů :-). Po večeři platíme za ubytování i všechna jídla. Asi 3600 Rs. To je za 3 lidi na 2 dny docela slušné. Jdeme spát. Ráno budeme brzy vstávat, v 5:30 jedeme busem směr Kaza.
Videa
DEN 16 - úterý 12.9.2017, Mudh, Kungri, Kaza
Ráno vstáváme v 5:30, balíme a jdeme na bus. V 6 hodin jsme u autobusu sami. Objevuje se řidič, pak výběrčí peněz a začínají se trousit další cestující. Z Mudhu vyrážíme až kolem 6:30. Autobus je už docela plný.
Další cestující nabíráme v dalších vesničkách po cestě. Autobus je již úplně narvaný. Batohy máme na nohách, na místě pro tři sedí obvykle čtyři lidé, je namačkáno i na stojáka.
Přijíždíme do Kungri, kde vystupuje hodně lidí, včetně nás. Jdeme přímo k místnímu klášteru, kde právě probíhá obřad. Zouváme boty před vstupem, batohy necháváme v předsálí a jdeme dovnitř. Sedáme úplně dozadu. Sedíme tam přes hodinu.
Postupně si k nám přisedávají další lidé - ženy a děti. Když už je monastir zcela plný, upozorňuje nás jedna starší žena, že sedíme na místě pro ženy. Už nemá smysl si přesedávat. Dostáváme snídani, placku Nan a vajíčko natvrdo. Čaj ne, protože jsme si s sebou nevzali hrnek.
Opouštíme klášter a nějakou dobu ještě stojíme na nádvoří. Pak se jdeme podívat na starý klášter. Vedle kláštera je obrovský modlitební mlýnek. Točí se na něm děti.
Asi po třech hodinách v Kungri plánujeme pokračovat dál. Autobus ale jede zase až zítra ráno. A nikde žádná auta. Sedíme u zastávky a čekáme co se stane. Jeden muž nakukuje do auta, vypadá to, že je jeho. Ptáme se ho, zda nás hodí do Kazy. Říká, že to nejde, že nemá čas. Asi za 15 minut se vrací a nabízí cestu do Kazy za 1600 Rs. Přijímáme, nasedáme, jedeme.
Jedeme do Nové Kazy do hotelu Dreysor. Máme pokoj asi za 1500 Rs. Víťa a Pavel spí tradičně na manželské posteli, na mě zbývá matrace. Hotel vlastní velký cestovatel. Pokoje má pojmenované po horách, které zřejmě vylezl. V restauraci má spoustu fotek z cest - třeba na kole, někde v Africe s cedulí rovník.
Dáváme oběd, Thukpa a Momo. Potkáváme Australanku z Mudhu. Dává nám rady na získání Inner Permitu. Musíme nejdříve na místní bazar, protože potřebujeme kopii pasu s indickým vízem. Vyrážíme na bazar. Kopírku nacházíme celkem snadno. Chlapík nahodil generátor elektřiny, rozběhl kopírku a připravil nám potřebné. Dal nám i formuláře pro Inner Permit.
Sedáme do čajovny opodál. Dáváme si kávu a Masala tea a vyplňujeme formulář. Vyrážíme na úřad pro permit. Vcházíme do úřadu. Je tu čekárna a nápis, že nemáme klepat, ale čekat. Po chvíli čekání přichází úředník a říká, že musíme ke dveřím 202. Jdeme tam.
Dveře jsou otevřené, kancelář prázdná. Na stole leží úřední razítka. Čekáme. Čekáme dlouho a nic. Jdeme to tedy prozkoumat jinam. Zjišťujeme, že úředníci úřadují jen ve dveřích 217. Úředník pro Inner permity má dnes dovolenou. Bohužel v 217 je dost plno. Místní tam čekají na "charakter certifikát" nebo řidičák.
Nevypadá to, že bychom někoho zajímali. Potkáváme chlapíka z místní cestovní agentury, který jde vyřídit permity pro skupinu asi dvaceti Francouzů. Suveréně si sedá do kanceláře 202, bere úřední knihu a zapisuje do ní údaje francouzů a lepí jejich fotky. Říká, že až dodělá, zapíše i nás.
Už to máme hotové. Přichází na chvilku úředník z 217 a dává nám na žádosti razítka. Pak odchází kamsi mimo úřad, prý za šéfem, který to ještě musí podepsat. Sedíme s chlápkem z agentury v jeho autě a dáváme si cigáro. Venku se kouřit nesmí pod pokutou 5000 Rs.
Konečně dostáváme permity. Trvalo to přes dvě hodiny. Jdeme na hotel, připojujeme se na extrémně pomalou wifi a komunikujeme s drahými polovičkami. Dreysor má povolení prodávat alkohol. Objednáváme si pivo. A pak ještě jedno. Jsou to větší láhve, takže to po dlouhém abstinování docela cítíme.
Vyrážíme do města na večeři. Zastavujeme se v German bakery pro sladké pečivo a v obchůdku s textilem. Kupuji našim klukům čepice z Kinauru. Pak sedáme do dháby vedle autobusáku. Držíme se pravidla "čím hůře vypadající podnik, tím lepší jídlo". Znovu se to potvrzuje.
Trochu překořeněná polévka :-)
Má to jednu vadu na kráse. Trochu jsem to přehnal s čili omáčkou do Thukpy. Docela jsem se zapotil. Cestou na hotel kupujeme ještě jedno pivo a jdeme spát.
Videa
DEN 17 - středa 13.9.2017, Kaza, Dhankar
Vstáváme, snídáme v Dreysoru a jdeme na nádraží. Víme, že bus směr Rekong Peo už odjel. Stejně nezajížděl do Dhankaru, kam máme v plánu dnes jet. Měním poslední dolary v cestovní agentuře. Kurz 61 Rs za dolar je celkem slušný, sice ne jako v Kasolu (63 Rs), ale lepší než na letišti (59 Rs).
Pavel s Víťou zatím domluvili taxi do Dhankaru. Takové mikroautíčko za 1500 Rs. V Dhankaru se necháváme vysadit u nového monastiru. Chceme se ubytovat hned vedle v Monastir guest house, ale je tu plno. Mají to zamluvené nějaké větší skupinky indických turistů.
No jo, Indie bohatne a tlustí Indové z údolí jezdí na dovolené do hor. Pavel to těžko rozdýchává. Hledáme tedy jiné ubytování. Vyhlídli jsme si jeden Home stay hned u cesty, s hezkým výhledem, ale nikde nikdo není.
O kousek dále nacházíme další - Manirang café a home stay. Je tu pěkná teráska s květinama, ale je tu také zavřeno. Ťukáme a čekáme na terásce a přemýšlíme co dál. Najednou vylézá chlapík a omlouvá se, koukal prý na televizi. Má volný pokoj pro tři v patře s terasou. Chce za každého 700 Rs. To je dost velká pálka, ale je to i s jídlem a hlavně se nám už nikam nechce, takže to bereme.
Záchod je zde ecological Spiti type. Uvnitř místnosti je díra, kterou exkrementy odcházejí o patro níž. Po vykonání potřeby se má poslat stejným směrem lopatka hlíny. Vše se použije jako hnojivo. Koupelna zde prakticky není. Je možné jít do další místnosti a tam se polévat přinesenou vodou. Na čištění zubů je kohoutek venku.
Dáváme si čaj a vyrážíme bez oběda na Dhankar Lake. Jezero je asi 350 výškových metrů nad Dhankarem. Jdeme kolem kláštera a slyšíme bručení mnichů - mají odpolední pudžu. Zouváme boty a jdeme dovnitř. Mniši sedí ve dvou řadách naproti sobě, bručí a občas zvoní a bouchají do bubnů. Sedíme tam asi hodinu.
Po skončení meditace si chvilku povídáme s hlavním mnichem. Říká, že další meditaci mají odpoledne a pak v 7 ráno. Ukazuje nám cestu k jezeru. Už při cestě z Dhankaru čteme ceduli, která říká, že pokud se chceme vyhnout božímu trestu, musíme se chovat u jezera slušně - žádné odpadky nevyhazovat, nekoupat se apod.
Stoupáme. Je horko. K jezeru jdeme necelou hodinu. Je to moc pěkné místo. Vedle jezera stojí Stupa. Všude kolem jsou hory. Je zde výhled na zasněžený Manirang (6500 m.n.m.). Od jezera stoupáme ještě na vyhlídkové místo 400 m nad Dhankarem. Dhankar na jedné straně a jezero na druhé máme jako na dlani.
Klesáme dolů zpět do našeho home staye. Jsou 4 odpoledne a máme docela hlad. Říkáme si Anilovi Kamarovi (majitel) o jídlo. Vzhledem k času je celkem překvapen, ale udělá nám každému talíř rýže se zeleninou. Sice se nám Anil jeví jako trochu lenoch a vychcánek, ale uvařit umí.
Anil má ženu a dvě malé děti, holčičky. Jedné je asi 6, zrovna se vrátila ze školy, našla na terase moje pohorky a svázala mi tkaničky na desítky uzlů :-). Jeho žena zrovna přijela z Kazy s malým miminkem na zádech. Hned dala Anilovi sadu.
Po pozdním obědě vyrážíme na prohlídku pevnosti nad starým monastirem. Pod pevností jsou skryté celé uličky a staré domy. Už věřím, že Dhankar má 500 obyvatel, jak tvrdil Anil. Stoupáme až k vrcholu pevnosti. Tedy skoro na vrchol. Na úplný vrchol leze jen Víťan pomocí své pokročilé lezecké techniky.
Vracíme se na Home Stay a dáváme si večeři, dostáváme dhal. Dáváme s Pavlem partičku šachů a jdeme na pokoj.
Videa
DEN 18 - čtvrtek 14.9.2017, Dhankar, Tabo
Ráno vstáváme brzy. Jdeme na pudžu mnichů do nového monastiru. Byli jsme pohoštěni, dostáváme tibetský čaj (jačí mléko se sýrem), kalíšek míchaných vajíček a čapátí. Po pudže se vracíme do Manirang home stay a dostáváme další snídani - placky, med a marmeládu.
S Anilem máme domluvené taxi do Taba. Chceme to udělat tak, že půjdeme nalehko pěšky do údolí přes místní políčka. Batohy vezme taxikář a potkáme se dole a on nás vezme do Taba. Chtěli jsme aby taxikář přijel kolem 10 hodiny, abychom ještě stihli prohlídku starého kláštera.
Přijel ale dříve. Dáváme mu tedy batohy. Domlouváme se, kdy má být dole. Bude muset počkat, starý klášter si nechceme nechat ujít. Loučíme se s Anilem a vyrážíme.
Starý klášter nás mile překvapil. Vstupujeme spodním vstupem a zkoumáme několik modlitebních místností. Pak jdeme do patra, kde je pokoj, kde spal Dalajláma při jeho jediné návštěvě Dhankaru 12.7.2009. To jsem byl zrovna v Dhankaru také :-).
Do pokoje nás pustil mnich, kterému se moc líbil název naší země. Celou dobu se tomu chchtal a provolával ček, ček, ček. Místnost Dalajlámy je vyzdobená jako taková svatyně.
Včera zemřel někdo z vesničky Mane (kousek od Dhankaru), proto se dnes sešlo několik mnichů ve starém monastiru a ve své meditační místností se modlí - brumlají. Sem nemají turisté vstup povolen. Vidíme jen otevřenými dveřmi.
Objevují se ale drzí Indové Hindi, tlačí se ke vchodu, jeden dokonce i přes zákaz leze dovnitř. Nemá smysl se tu déle zdržovat. Mnich ček ček nás ještě pouští na vyhlídkovou terásku. Zajímavé místo. Žádné zábradlí a hrozná díra dolů do údolí.
Pak už opouštíme Dhankar a přes políčka jdeme pěšky ke slavobráně Dhankar, která stojí dole v údolí. Tam nás čeká taxi s našemi batohy. Zanedlouho jsme v Tabu.
Cestou je postaven provizorní stan, kde tři indové konstrolují Inner permity. Vypadají u toho hodně důležitě. V Tabu se jdeme ubytovat do guest housu Tiger. Pokoj za 800 RS klasicky s manželskou postelí a mou přistýlkou. Pokoj není moc čistý.
Je čas oběda. Přímo u Tigera dáváme Thukpa veg (polévku s nudlemi a zeleninou). V guest housu pracují malý indové z nížin. Jezdí sem jako sezónní pracovníci. Guest house je asi oblíbený mezi motorkáři, na oknech restaurace je sposta nálepek různých motorkářských expedic nebo motorkářských gangů.
Po obědě jdeme na prohlídku starého kláštera v Tabo. Jedná se vlastně o sedm samostatných modlitebních místností. Ve všech jsou 1000 let staré kresby na zdech. V hlavní modlitební místnosti jsou navíc sochy bodhysatvů. Je jich tam 32.
Bodhysatvové jsou ti, co dosáhli nirvány. V místnosti se nesmí fotit a dost přísně to hlídají. V jedné z místností je 3 m velká socha Budhy.
Po návštěvě kláštera se jdeme podívat na jeskyně nad městem ve svahu. Jsou to vlastně jen takové díry ve skále, které představují malinkou místnost pro meditaci. Místnosti jsou černé od sazí. Má tu být jedna místnost malovaná, ale tu jsme nenašli - respektive spíše byla za zamčenými dveřmi, které jsme tu našli.
Od jeskyní je pěkný výhled na celé Tabo. Plánujeme procházku. Nejprve jdeme k jezírku, do oblasti jabloňových sadů a políček. Cestou potkáváme starou paní. Nese jablka a nabízí nám. Rádi si bereme. Jsou moc dobrá.
Jdeme podél zavlažovacího kanálu k jezírku. Pozorujeme řeku Spiti. Vracíme se pak zpět a jdeme podél řeky až ke skleníkům, které jsme viděli od jeskyň. Skleníky jsou v oplocené oblasti, kterou spravuje universita. V celé oblasti je asi 3500 stromů, většinou jabloní (mnoho druhů). Jsou tu ale i meruňky, hrušky a mandle.
Přicházíme k brance. Je otevřená, jdeme se tedy podívat dovnitř. Jsou zde jabloně naprosto obsypané jablky. Netrháme je, čestně jdeme k nedalekým budovám, kde čekáme na nějaké lidi. Potkáváme chlapíka. Ptáme se, zda můžeme koupit jablka, že potřebujeme jen tři.
Čekáme, že to nebude řešit a řekne ať si každý jedno utrhneme, ale mýlíme se. Dnes už to prý nejde, že až zítra. Rozhlížet se ale prý můžeme. Jdeme tedy směrem k východu. Jedno jablko si těsně před opuštěním sadu trhám :-).
Zastavujeme se na pokoji a jdeme na večeři. Jdeme do restaurace Tenzin. Dáváme si fried momo. Je úplně vynikající. Venku už je tma. Ptáme se, zda je možné někde v Tabu koupit pivo. Jeden prodavač říká, že je to absolutně impossible, protože Tabo je prý very angry vůči drinkers. Tak nic.
Asi je celé město svaté. Však se proslýchá, že zde má Dalajláma trávit svůj důchod, tak si to s ním asi nechtějí rozházet. Kupujeme nějaké sušenky a divné brambůrky a jdeme na pokoj.
Videa
DEN 19 - pátek 15.9.2017, Tabo, Nako
Ráno vstáváme znovu brzy. Jdeme se podívat na místní mnichy na jejich ranní pudžu. Rozdává se znovu čaj, ale my jdeme pozdě, takže na nás nezbylo. Nevadí. Včera jsem si dal jačího mléka dva hrnky, takže mám vybráno.
Z turistů je s námi na pudže éterická Australanka a dvě éterické izraelky. Pak jsou tam už jen čtyři řady brumlajících mnichů. Klášter je vevnitř velmi zdobný. Stěny zdobí sochy bohysatvů, je jich 18. Pudža končí před osmou hodinou. Jdeme do Tigeru na snídani, platíme, balíme a jdeme na autobus do Naka. Má jet v 9.
Jdeme na kraj města, kde má stavět. Chvilku tam povídáme s dvěma sympatickýma izraelkama. Obdivují nás, že jsme zvládli Pin Parvati Pass :-). Jedou na druhou stranu, směr Kaza.
Náš bus prý staví hned na hlavní silnici, takže jdeme čekat tam. Čekáme celkem dlouho, autobus má více než půl hodiny zpoždění. Dáváme batohy na střechu a vážeme je. Průvodčí nás popohání, ať vážeme rychle, že máme zpoždění.
Zjišťujeme, že v autobuse jsou všechna místa obsazena. Musíme tedy stát. To bude zajímavé. Cesta má trvat kolem 3 hodin. Po necelé hodině jízdy je zastávka v jedné vesničce. Celkem dlouhá, asi půl hodiny. Dáváme pláštěnky na batohy, protože začíná pršet. Kupujeme si jablka.
Po další půlhoďce jízdy nás čeká kontrola Inner permitů u Sumda. Jsme nejblíže hranic s Čínou. Kontrola se týká jen cizinců a to jsme jediní, takže na nás musí autobus čekat. Po návratu ze služebny zjišťujeme, že autobus je plný k prasknutí a nevejdeme se ani na stojáka.
Tak to tedy ne, mačkáme Indy do autobusu a nakonec se tam nějak vmáčkneme. Jízda busu je divoká, na rovince u Sumda je pěkný asfalt, řidič dohání zpoždění. Ve vesničce Chango vystupuje spousta lidí, sezónních pracovníků. To je super, protože na poslední úsek cesty si můžeme sednout.
Sedíme úplně vzadu. Dávám si chvíli šlofíka. Probouzím se do nečekané situace. Autobus nemůže pokračovat dál kvůli velké koloně vojenských aut v protisměru. Už jsme opustili řeku a cesta se vydala vzhůru do hor. A právě na úzké horské cestě nás zastihli vojáci.
Kdoví co zde nacvičují, ale je to obrovská kavalérie se vším možným vybavením. Balancovali jsme sice na hraně útesu, ale nakonec se z toho řidič našeho autobusu dostal. Kolonu se podařilo minout a mohli jsme pokračovat do Naka. Zastávka autobusu je asi 1 km od města, jdeme pěšky.
Nostalgicky vzpomínám, kde jsem před osmi lety spal a kde jsme si dávali pizzu. Pokračujeme ale k vytipovanému hotelu Lakeview. Zjišťujeme, že mají plno - je to zamluveno znovu pro nějakou velkou skupinu Indů.
Pokoj nacházíme kousek odtud, také s výhledem na jezero. Chlapík chce nejdříve za pokoj 1500 Rs. Říkáme, že je to moc a chystáme se pryč. Ukazuje nám naprosto identický pokoj, ale ten je prý za 1000 Rs. To bereme.
Dáváme si věci na pokoj a jdeme na první prohlídku vesnice. Procházíme úzkými uličkami mezi starými domy. Musí konstatovat, že Nako se dost změnilo. Je tu spousta nových domů a koloritu vesničky to dost ubližuje. Pokrok se nedá zastavit. Kdyby radši zavedli internet a zajistili, aby jim šla elektřina i přes den :-).
Jdeme na oběd do Tashi Delek. Obsluhuje tam indický Krobot. Dáváme si Thukpa polévku s tibetským chlebem. Moc dobré. Po obědě jdeme k místnímu klášteru. Klášter je dost neudržovaný. Nejsou tu mniši. Fasáda je postříkaná bílou barvou. Podobně to má spousta domů ve vesničce, asi nějaký místní zvyk.
Do starého kláštera není přístup. U vstupu stojí WC :-). Na dvoře starého kláštera místní babky navlékají korálky. Jsou zde modlitební mlýnky a čchorteny. Na prostranství mezi kláštery se pasou osli. Před novým klášterem jsou stavebniny a fotovoltaická elektrárna.
Jdeme se procházet znovu vesničkou. Objevujeme život v malých uličkách. Na jedné terásce si ženy myjí hlavy. Pokračujeme nad vesnici na kopec s obřím modlitebním mlýnkem. Máme krásné výhledy na Nako a okolní hory. U mlýnku je mnoho modlitebních praporků.
Vracíme se zpět dolů. Jdeme obejít místní jezero po budované kolonádě. Zjišťujeme, že kolonádu nebudují, ale vlastně opravují. Na jedné straně se mocně staví, na druhé se to již postavené rozpadá. Vypadá to, že už jedou několikáté kolečko.
Ještě se krátce projdeme kolem místních políček a pak jdeme na večeři znovu do prověřené Tashi Delek. Pavel fotí Víťana s Dalajlámou a hledá rozdíly. U vedlejšího stolu sedí nějaké dvě muslimky cestovatelky, u dalšího Němci. Dáváme si Veg momo. Zase moc dobré.
Po večeři se vracíme na ubytování. Jdeme spát celkem brzy, ráno nám jede brzy bus. Domlouváme snídani na 6:45.
Videa
DEN 20 - sobota 16.9.2017, Nako, Kalpa
V 6:45 si dáváme snídani - obří vaječnou omeletu. Jdeme na autobus. Nevíme, jak dlouho budeme čekat, objednáváme čaj. Fotíme si, jak místní nasedají na korbu náklaďáku a jedou pracovat na silnicích pro BRO (Boarder road organization). Najednou se objevuje autobus. Rychle dopíjíme čaj, vážeme batohy na střechu a jedeme do Recong Pea.
Naštěstí sedíme, čeká nás dlouhá cesta. Někdy kolem poledne, spíš po poledni jsme v Recong Peo. Hledáme taxi nebo bus do Kalpy. Nikde nic. Ptáme se vrátného na autobusovém nádraží. Ten nám volá taxi - nějakého známého. Za 500 Rs jedeme až k hotelu Rolling rang.
U hotelu postává chlapík, ptá se, zda jsme si hotel zabukovali. My říkáme, že ne. Ptáme se, zda má volné pokoje a on že ano. Nechápeme v čem je problém. On nějaký pořád vidí, volá si taxikáře a něco s ním řeší. Tomuto pánovi budeme po dobu ubytování zde říkat dement.
Naštěstí přichází majitel. Nabízí nám pokoj pro 2 za 2000 Rs. Odmítáme. Domáháme se průvodcovské ceny 1600 Rs. Nakonec souhlasí. Problém je, že na pokoji jsou jen 2 postele a za přistýlku je extra fee. Nakonec po tvrdém smlouvání 1800 Rs i s přistýlkou a ručníky :-).
Máme malou terasu. Z terasy je vidět Kinner Kailash a okolí hory jako na dlani. Škoda jen, že je zataženo a moc toho vidět není. Jdeme na oběd do Jyoti eating corner, špinavé dháby s mouchama. Dávám si Thukpu.
Pak jdeme na prohlídku místních klášterů. Nejprve narážíme na ten budhistický s vlaječkami a modlitebními mlýnky. Budova má čtvercový půdorys, po celém obvodu jsou modlitební mlýnky, na každé straně 24. Dovnitř se vstoupit nedá.
Pokračujeme k chrámům hinduistickým. Jediná cesta k jednomu z nich vede přes dvůr místní školy. Nahlížíme do 1.A. Jakmile nás děti vidí, začnou šíleně vyvádět. Schovávají se pod lavice, zakrývají si obličeje, křičí "No photo". Někteří žáci se ale naopak hlásí. Přichází učitel a upozorňuje nás, že vstup se není povolen.
Omlouváme se. Učitel nám ukazuje cestu k chrámu. Je to věžovitá zdobená budova. Dovnitř se ale znovu nedá. Pokračujeme ke starým chrámům. Vypadá to jako beskydské stavby od Jurkoviče. Ani zde se dovnitř vstoupit nedá. Zvenku budovy trochu chátrají. Nacházíme zde i zcela zničené budovy.
Naopak nacházíme pension vmáčknutý mezi chrámy, který má první patro betonové a v druhém patře je budova podobná těm chrámovým. Nevypadá to na přesnou repliku, spíše na využití jedné chátrající budovy k zatraktivnění rodinného pensionu.
Některé detaily budov jsou zajímavé - zdobná zlatá brána, různé ozdobné sochy (zpravidla zvířat) apod. Narážíme na kuriozitu - odpadkový koš s hakenkreutzy. Zpět od chrámů jdeme starými uličkami Kalpy. Ptáme se na pivo, není k dispozici, prý až v Recong Peo.
Bavíme se s bachařem u místní malé věznice. Foto nedovolí, prý je to zabezpečená budova. Chce vidět naše foto. Ukazuji mu je na foťáku. Zajímá se jen o Kazu. Prý je to beautiful town. Zrovna Kaza byla ze všech míst, kde jsme byli asi nejhnusnější :-).
Bachař nám dává naději, že nahoře poblíž našeho hotelu je ještě jiný hotel, kde by mohlo být pivo. Stoupáme tam, ale pivo nemají. Jdeme chvíli k nám na pokoj a pak na večeři do stejného podniku jako na oběd. Dávám si momo a je to dost hnusné. To se nepovedlo.
Vaří babča, pomáhá jí taková usměvavá, ale poněkud nervózní školačka. Chce nám odnášet nedopité čaje, musíme si je držet. Po večeři dáváme na hotelu do pokoje extra matraci a jdeme relaxovat a spát.
Videa
DEN 21 - neděle 17.9.2017, Kalpa, Jeori, Sharahan
Na dnešek byl v plánu výlet do kopců na louky a rybníky. Již včera tento plán zpochybnila předpověď počasí. Dnes ráno se bohužel předpověď potvrdila. Venku je hodně zataženo a prší, občas celkem vydatně.
Rozhodnutí padlo rychle. Nepůjdeme na výlet, ale přesuneme se do Sharahanu. Jdeme pěšky k autobusové zastávce v Kalpě. Sedáme do autobusu, čekáme v něm asi půl hodiny a pak jedeme dolů do Recong Peo na nádraží.
Dnes nám štěstí přeje, zjišťujeme, že autobus do Shimly, tedy i do Jeori, kde potřebujeme vystoupit, jede asi za 15 minut. Kupujeme lístky, autobus přijíždí. Dáváme batohy na střechu, nasedáme a jedeme. Cesta je dlouhá, minimálně na 4 hodiny.
Zastávka na jídlo je až těsně před Jeori. Dhába je dobrá, dost to tu odsejpá. Jídlo máme minutu po objednávce - dahl. Každých 10 vteřin pak projde kolem nějaký pracovník dháby jestli nechceme něco přidat, čapátí, dhal atd.
Sedáme znovu do autobusu a za chvíli vystupujeme v Jeori. Sháníme taxi do Sharahanu. Zkouším rikšáka. Ten nahoru nepojede. Říká, že potřebujeme taxi nebo jít na autobus. Na stanovišti taxi říkají, že je na cestě sesuv, že se to musí objíždět a že je to nebezpečné a stojí to tedy 1000 Rs.
To nám přijde dost. Pavel by jel, nechce jet busem. Ale je přehlasován, jdeme si koupit piva do beer shopu a jdeme na bus. Ještě před tím vybíráme nějaké peníze. Bus je připraven. Bohužel řidič někam zmizel a čekáme 45 minut v narvaném autobusu.
Pavla nálada, který busem nechtěl, se zhoršuje, ale statečně bojuje se sluchátky v uších. Konečně jedeme. Asi po půl hodině mačkání se autobus zastavuje a všichni musí vystoupit. Taxikáři nekecali, je zde skutečně problém.
Silnice před námi zmizela. Budou zde budovat nový most. Musíme jít pěšky. Naštěstí ne celou cestu, ale jen pár set metrů. Tam už čekají auta. Nějaké za 30 Rs na osobu na korbě, jiné 500 Rs pro všechny pohodlně v sedačkách. Volíme korbu, Pavel byl znovu přehlasován :-). Celou cestu do Sharahanu máme krásný výhled z korby jeepu a vítr ve vlasech.
Jdeme přímo do klášterního guest housu. Jak už jsme si bohužel zvykli, je zde obsazeno, přijede prý velká skupinka Indů a mají to zamluvené. Hledáme tedy jiné ubytování. Máme štěstí, nalézáme jedno velmi hezké, čisté, ve druhém patře a jen za 600 Rs pro všechny. Dáváme první pivko a chvilku relaxujeme.
Pak jdeme na prohlídku Sharahanu. Děláme pár povinných fotek zvenku kláštera. Stmívá se. Jdeme dovnitř. Připravuje se nějaký rituál. Photo is strictly prohibited. Foťáky musíme zavřít do zamykatelných skříněk u vstupu. Také si musíme zout boty i ponožky. Pak můžeme vstoupit do věže starého kláštera.
Stoupáme až ke svatyni. Musíme si dát na hlavu kapuci našich bund. Ve svatyni je bohyně Bhimakálí. Je schovaná za mřížemi. Nějaký pán zatahuje závěs před mříží a začíná obřad. Pánové berou hudební nástroje, činely a trubku. Hrají ven z okna věže.
My sedíme ve svatyni a pozorujeme závěs. Za ním se míhají světla, jak s nimi cvičí pán za závěsem. Hudba dohrála, závěs se otevírá - na malou chvíli. Obřad tím končí a my, jako nehindi musíme pryč. Venku se fotíme s chlapíkem, co se stará o klášter. Jdeme na večeři, pak dáváme na pokoji pivko a jdeme spát.
Videa
DEN 22 - pondělí 18.9.2017, Sharahan, Rampur, Shimla
Ráno nespěcháme. Jdeme na snídani a krátkou procházku kolem klášterního komplexu v Sharahanu. Ptáme se na bus do Jeori a zjišťujeme, že jede asi za 20 minut. Jdeme tedy rychle balit, platíme za ubytování a spěcháme k autobusu. Nastupujeme a za chvilku jedeme.
Jsme zvědavý kudy autobus pojede. O sesuvu půdy už víme. Přijíždíme k sesuvu. Tentokrát ale nemusíme vystupovat. Kousek od sesuvu je alternativní nezpěvněná cesta, na kterou autobus zahýbá. Začíná skutečné dobrodružství. Dolů jedeme přes hodinu. Dostáváme pár slušných úderů do naší kostry, prožijeme si adrenalin při vyhýbání se protijedoucím vozidlům.
KOnečně jsme na asfaltu v Jeori. Autobus pokračuje až do Rampuru. To nám vyhovuje, pokračujeme také. Rampur je kousek. Řidič jede jako prase, asi dohání časovou ztrátu. V Rampuru nás vyhazují na hlavní silnici. Odtud musíme pěšky dolů na autobusové nádraží.
Zjišťujeme, že do Shimly jede autobus za několik minut. Je to soukromý spoj. Je to asi za 800 Rs pro všechny. Sedáme do autobusu a jedeme. První kilometry se dost vlečou, autobus pořád zastavuje a průvodčí nahání cestující. Chce vytížit bus naplno.
Cesta je dlouhá, kolem 5 hodin. Jedeme v kuse, bez zastávky na jídlo. Ještě že jsme v Rampuru stihli koupit banány a nějaké sladké šátečky. Jediná zastávka je na tankování v Narkandě, překladišti jablek ze Spiti z malých aut na velká.
Do Shimly přijíždíme navečer. Poslední kilometry jedeme v koloně. Vystupujeme na old bus station. Bereme taxi za 300 Rs k Ridge, k centru města, kde je i náš vyhlédnutý hotel YMCA. Řidič nás vysazuje pod místními výtahy, které nás vyvezou na kopec do centra. Výtah je za 10 Rs na osobu a to samé za batoh.
Od výtahů jdeme pořád do kopce až na Ridge, ke kostelu. Odtud už je to jen kousek k YMCE. Naštěstí mají volno. Víťa bude bydlet s Pavlem na jednom pokoji, já budu sám na druhém. Dohromady je to 1600 Rs na noc. Objednáváme to a platíme rovnou na 2 noci.
Dáváme batohy na pokoje a jdeme na večeři. Stavujeme se v restauraci, kde mají indická, čínská i jiná jídla. Zlákal nás Veg burger s hranolkama a Colou :-). Prostě po mnoha dnech opravdu něco jiného. Bylo to dobré.
Chvilku se potulujeme po městě. Večer se stavíme v baru Topaz na pivo. Stojí 280 Rs a je to Tuborg. Velmi drahé, ale bodlo to. Jdeme do sprchy a spát.
Videa
DEN 23 - úterý 19.9.2017, Shimla
Jdeme na snídani. Je to v ceně ubytování. Míchaná vajíčka a trochu plesnivé tousty a máslem a marmeládou. Připlácíme si za espresso. Bohužel to espresso není, je to instatní káva z automatu. Presovač používají jen pro ohřev vody.
Jdeme na procházku městem. Jdeme od kostela po Ridge je Scandal pointu a pokračujeme dále. Stejnou cestou jde i nějaký místní vážený pán. Všichni ho zdraví a tisknou mu ruku. Vypadá to na nějakého politika.
Už víme, kam jde. Nedaleko je taková ruina starého koloniálního domu. Kolem jsou stínící modré plachty, připravuje se raut, u vstupu stojí kapela. Před vchodem je spousta vojáků. Ti nás informují, že se zde bude konat slavnost na zahájení rekonstrukce domu. Prý to bude přebudováno na městské muzeum.
Vypadá to, že skupinka lidí, squaterů, byla nucena opustit tento dům. Nyní stanují na zahradě. My pokračujeme dále. Zjišťujeme, že jdeme po naučné stezce k paláci vícekrále. Tam chceme. Cestou potkáváme obchůdek s lokálními víny. Jsou to vína z jablek, švestech, liči nebo hrušek. Vypadá to jako dobrý dárek domů. Musíme jedno víno ochutnat, abychom zjistili jestli je dobré a má smysl se večer pro nějaké zastavit, nechceme celý den nosit láhve. Není to zlé, na to, že to je víno z jablek.
Nyní pokračujeme dále k betonové věži. Je to taková věž jako v Torontu :-). Na kopci pod věží je muzeum Himachal Pradeshe. Procházíme se po zahradě, žasneme nad bizarními odpadkovými koši v jinak poměrně vkusné zahradě se sochou Gándhího. Je zde koš s červenou karkulkou, králíkem a dalšími bizarnostmi.
Do muzea dovnitř nejdeme. Je to celkem drahé a nic zásadního tam nečekáme. Pokračujeme k místní velké voliéře, kde mají nějaké místní pávy a místní bažanty. Také tu mají vycpaná zvířata - je tu tygr, sněžný leopard (national animal) a také nějaký pásovec, ten jim ale nějak zplesnivěl. Vstup za 15 Rs.
Pokračujeme dál. Je čas oběda, ale restaurace nikde. Dáváme si Veg burger s cizrnou u takového pouličního stánku. Vcházíme do areálu advance studies. Tady má být i sídlo místokrále. Je tu a je tedy pořádné. Je to obrovská budova, zámek ve viktoriánském stylu postavený někdy kolem roku 1884.
Je to opravdu impozantní stavba. Z počátku to bylo letní sídlo britské moci nad celou Indií. Kolem roku 1946 zde probíhala jednání o nezávislosti - mimo jiné Nehru, Gándhí. Po vyhlášení nezávislosti se stala budova sídlem indického prezidenta.
Platíme si prohlídku interiéru. Zde je striktní zákaz focení. Interiéry jsou moc zajímavé. Jsou zde vystaveny fotografie z Ghándího doby. Impozantní je hlavní vstupní sál. Přes několik pater je místnost obložena zdobeným dřevem. Působivé místo.
Vycházíme ven ze zámku a jdeme se podívat do zahrady. Zde chvilku odpočíváme v trávě. Pak bereme taxi, který nás bere zpět do centra. Přijíždíme zase k výtahům, ale tentokrát jdeme pěšky. Procházíme bazarem. Zastavujeme na pozdní oběd v restauraci Tandoor. Dáváme fried rice. Je t stísněné umouněné místo, ale jídlo chutná dobře.
Na Scandal pointu zkoušíme koupit lístky na čtvrtek do Delhí, ale jehličková tiskárna je rozbitá, prý si můžeme koupit lístek až zítra. Jdeme do Indian cofee housu na kávu. Je to taková bílá slabá káva. Fotíme se s obsluhou ve stejnokrojích s čepicema a punkovým kohoutem.
Jdeme do vedlejšího oficiálního státního obchodu pro dárky. Douchovce kupuji šálu z ovčí vlny a náušnice. Nějaké šály kupuje i Pavel a Víťan. Jdeme koupit vína do obchodu z rána. Zastavujeme u demonstrace. Asi 100 lidí zde protestuje a provolává hesla pod jednou z vládních budov. Prý jsou to zaměstnanci technických služeb, co mají na starosti úklid. Prý platí nově povinnost obyvatel za odvoz odpadu (50 Rs měsíčně), ale oni nedostali přidáno.
U vinného stánku ochutnáváme další dvě vína. Tři další láhve kupuji domů. Šéf obchůdku nás zve na cigáro dovnitř, venku se v celé Shimle nesmí nikde kouřit pod pokutou 200 Rs. Asi v tomto směru nejpřísnější zákony na světě. S pánem jsme si pěkně popovídali. Jeho žena učí němčinu. On sám umí dobře anglicky. Byl na dovolené v Německu a Rakousku. Povyprávěl nám také o novém budovaném tunelu pod Rochtangem, politické situaci v Shimle apod.
Vracíme se na hotel. Cestou zjišťujeme, že má otevřeno okénko na booking autobusů. Stojíme frontu, ale zase máme smůlu. Tiskárna už sice jede, ale zase nejede internet. Tak to musíme skutečně nechat až na zítra. Ještě jednou se stavujeme ve státním obchodu, i Víťan pořizuje náušnice.
Pak odpočíváme na pokoji. Na večeři jdeme znovu do Tandoor, kupuji zámky do únikovky a pak jdeme znovu na pivko do baru Topaz. Odtud odcházíme až kolem 22:30, zavírají. Jdeme spát.
Videa nejsou k dispozici.
DEN 24 - středa 20.9.2017, Shimla
Ráno mě kluci budí. Jsou nějací nedočkaví, chtějí jít na snídani. Dáváme stejnou snídani jako včera a vyrážíme na výšlap k Jakuu Temple na kopec nad naším ubytováním. Zvažujeme, zda nejet nahoru lanovkou. Prý ale stojí 500 Rs. na jednoho. Půjdeme radši po svých.
Máme s sebou hůlky, protože máme informace, že nahoře je spousta opic a jsou hodně drzé. Prý kradou lidem i brýle z čela. Jdeme strmou cestou pořád vzhůru. Asi po půl hodince jsme nahoře. Je tu 30 m vysoká socha opičího krále Hanumanna, chrám a také spousta opic.
Není to s těmi opicemi tak strašné, jak jsme se obávali. I když vidíme pár jejich výpadů. Jedné Indce se snaží vzít šátek. Jednomu Indovi vzala opice botu, když si ji zul, aby mohl vstoupit do chrámu. Pak opice vyjednává. Vrátí botu až ve chvíli, kdy dostane něco k jídlu :-).
Ale jinak se opice agresivně nechovají. Do chrám nejdeme. Jdeme se podívat na vyhlídku, dáváme selfie s betonovým Hanumannem a jdeme dolů. Vracíme hole na hotel a jdeme na drobný oběd do Indian Coffea shopu. Dáváme jen malý Veg burger. Pavel chce zajít do jedné kavárny z průvodce na banana cake, tak abychom se moc nepřecpali.
Kavárnu Hide Out dlouho hledáme, ale nakonec se to podařilo. Kluci dávají desert, já jen čas a kávu (nejlepší za celou Indii). Před obědem jsme již potřetí zkoušeli zabookovat lístek na bus do Delhi. Zase neúspěšně, tiskárna byla zase rozbitá. Rozhodujeme se, že lístek dojedeme koupit na nádraží. Old Bus station je hned pod bazarem.
Jdeme tedy dolů z kopce k nádraží. Zjišťujeme, že na starém nádraží lístky také nekoupíme. Bereme tedy taxi za 300 Rs na nádraží nové. Tam se věc konečně podařila, máme lístky na zítra. Bereme další taxi za 300 Rs zpět k výtahům. Jede s námi vnuk řidiče.
Výtahem jedeme nahoru, procházíme bazar. Kupuji mým klukům rikša modely a pár dalších zámků do únikovky. Také kupujeme místní piva na plánovanou indickou party v ČR. Vše neseme dát na pokoj. Chvilku odpočíváme.
Pak vyrážíme na další průzkum města. Jdeme na Jazza bazar na druhé straně kopce. Tunelem se vracíme na hlavní bazar. Hledáme nějaké koření. To se nám nepovedlo. Kluci alespoň kupují nějaké místní cukrovinky do krabiček.
Jdeme na večeři do čínské restaurace. Dávám si nudle s čili a česnekovou omáčkou. Po večeři se jdeme podívat na ruch Ridge. Pavel tam chce být o něco déle, jdeme s Víťou do baru Topaz na pivo a Víti poslední cigáro v životě. Pavel se po chvíli připojuje.
Naproti v hotelu Ritz je veselo. Je tam nějaká abiturientská party. Pár účastníků se zatoulalo do Topazu. Jeden z nich evidentně dost přebral. Zvrací na záchodě, pak i kousek od našeho stolu. Prohibice je prohibice. Nejsou zvyklí pít a pak to takto dopadá :-). Jdeme na pokoj a spát. Tak už nám ta Indie končí. Už nás čeká vlastně jen cesta.
Videa
DEN 25 - čtvrtek 21.9.2017, Shimla, New Delhi
Vstáváme kolem 6:40, přesně na sedmou jdeme na snídani. Po snídani bereme batohy, opouštíme YMCu ajdeme na autobus. Jdeme k výtahům. Jsou zavřené, otevírají až v 8. Jdeme tedy oklikou pěšky dolů. Bereme taxi za 300 Rs na New bus station. Chvilku bloudíme a hledáme odkud pojede ten náš klimatizovaný Volvo bus. Nakonec místo objevujeme a Volvo už k nám couvá. Batohy tentokrát nemusí na střechu, ale dolů do zavazadlového prostoru. Autobus příjemně klimatizuje, je při odjezdu ze Shimly zaplněn tak z jedné třetiny.
Stavíme v Chandigarhu. Přestávka je jen 10 minut, takže kupujeme jen nějaké sendviče v kiosku. Mají podezřelou majonézovou náplň, tak snad nám to neublíží. Z Chandigarhe je již bus celkem plný, ale narozdíl od horských autobusů má každý své místo k sezení. Větší zastávka je až cca 100 km před Delhi. Toto už není dhába. To už je restaurant evropského typu., jen s indickým jídlem, dvakrát dražším než jsme zvyklí.
Do Delhi přijíždíme kolem 17:30. Bereme tuktuk na stanici metra. Je to za 350 Rs a jsme narvaný jako sardinky. V metru nás čeká zase kontrola batohů, mě ho scanují dvakrát. Kupujeme žeton za 50 Rs a jedeme tři zastávky na Delhi Aerocity. Bereme taxi za 350 Rs do k hotelu Delhi Aerocity. Mají zde naší rezervaci. Máme dva pokoje, dohromady za 3600 Rs. Nechtějí platbu kartou, musíme tedy vybrat z bankomatu. Zamlouváme také taxi na 3:00 na letiště.
Máme drobného Inda jako nosiče zavazadel. Unese jeden batoh a to ještě ztěží. Všechny nás dává na jeden pokoj, druhý teprve musí uklidit. Dávám sprchu. Zjišťuji, že koupelna našeho deluxe pokoje má kanál na nejvyšším místě podlahy. Vyvoněný jdu do recepce, že si dáme večeři na hotelu a půjdeme spát. Chlapci ale ještě dostali chuť na autentickou Indii, takže ještě vyrážíme do ulic. Je vedro, všude prach, spousta lidí, spousta motorek, úzké uličky. Je jasné, že sprcha byla předčasná :-).
Po chvíli korzování nacházíme činskou dhábu. Má smažená rýže je extrémně pálivá - nejpálivější jídlo, co jsem měl v Indii. Zajímavá tečka. Pavel si jde vyfotit kuchaře a kuchyň. Před restaurací sedí malá holčička a prodává nepálenou keramiku. Děláme jí kšeft, kupujeme pár drobností. Okružní cestu zakončujeme v baru nedaleko hotelu. Dáváme si dohromady dvě pivka pro lepší usínání a jdeme na hotel. Usínám kolem desáté. Čeká mě asi 4,5 hodinky spánku před velmi dlouhým dnem.
Videa
DEN 26 - pátek 22.9.2017, New Delhi, Istanbul, Praha, Tábor
Budí mě telefon v 2:40. Mister, your taxi will be prepared in 15 minutes. Vstáváme, balíme, jdeme na recepci. Taxi již čeká, má naštěstí velký kufr. Na letišti procházíme první kontrolou u vstupu. Balíme batohy do folie, dáváme Check-in. V duty-free shopu nakupujeme zbylé drobnosti a jdeme do letadla. Letíme v cca 6:15. Je to velké moderní letadlo, do Istambulu stíhám 2 filmy (Piráti z karibiku a Revenant). Také dostáváme plnohodnotný oběd. Dávám si nějaká vína - krásná chuť Evropy.
V Istanbulu jsme kolem 10:00 místního času. Letíme do Prahy kolem 12:15. Na letišti dáváme pizzu. Cesta do Prahy utekla rychle. Trvala 2,5 hodiny. Měli jsme zase plnohodnotný oběd a další vínečko. V Praze jsme kolem 13:45 místního času. Batohy přijely. Strháváme fólie a jdeme na autobus na hlavák. Říkáme si, že to je docela ostuda, že Praha nemá lepší spojení na letiště. Autobus je narvaný. Přijíždíme na hlavák, kolona naštěstí nebyla moc dlouhá. Kupujeme lístky radši do první třídy a v 15:30 jedeme do Tábora. Indický výlet zakončujeme v osmnáctce na náměstí. Dáváme si nakládaný hermelín a pivo. Vyzvedávají si nás drahé polovičky. Tak zase někdy INDIE :-).
Videa nejsou k dispozici.